Jak se drží ruská ekonomika?

Zuby nehty, nicméně přesně tak, jak racionálnější část ekonomů předvídala. Ta méně racionální část a s ní nemálo politiků pociťuje zmatek a rozčarování, jak je možné, že se ruská ekonomika po tisíci dnech nezhroutila.

S uspokojením mohu prohlásit, že tentokrát jsem plnohodnotně v racionální části, kdo by si to chtěl ověřit, není problém: mé texty z dubna a září 2022 na toto téma najde například ZDE nebo ZDE. V obou píšu především o jednom základním faktu: Sankce samy o sobě nepovedou a prostě ani nemohou vést k něčemu, co bychom nazvali zhroucením ekonomiky. Povedou k tomu, že nerovnováhy uvnitř ruského hospodářského systému budou stále větší, povedou k postupnému odlivu kapacit k válečnému průmyslu a pomalu pak i k prohlubování nedostatku na vnitřním trhu, povedou k fiskálním problémům, k inflaci, kterou nebude možné maskovat upravenými čísly a propagandou, a posléze ke stagflaci, průvodním znakem bude stále větší spoléhání režimu na silové složky, ale naprosto jistě nemohou zapříčinit cokoliv, co bychom nazvali zhroucením ekonomiky.

Hospodářské sankce nikdy žádnou zemi „nepoložily“ v tom smyslu, že by se během pár měsíců, a dokonce ani během pár let rozpadnul její ekonomický systém. Stačí se podívat na Kubu, Venezuelu, Írán a samozřejmě Severní Koreu… Všechny se postupně proměnily v zaostalé a více nebo méně izolované pevnosti s obrovskými problémy, povětšinou velmi chudé, ale ani jedna se „nezhroutila“.

Tím spíše se nerozpadne ekonomika ruská, která se může opřít o naprosto mimořádnou surovinovou základnu.

Co se tedy v Rusku nyní, tisíc dnů po vyhlášení prvních sankčních kroků, vlastně děje?

Hrubý domácí produkt vesele roste. Především proto, aby byl obratem zlikvidován v absurdním ukrajinském dobrodružství. Produkce pro domácí trh trpí podfinancováním, protože tržní úvěry začínají u 25 či 27 procent, což jsou podmínky, ve kterých v principu nelze investovat. Jakákoliv modernizace se zastavila, neřešitelný problém je i prostá reprodukce kapacit. Domácí podniky prohrávají na domácím trhu boj s rostoucími importy z Číny, zahraniční trhy jsou (kromě pokoutně prodávaných surovin) zavřené nebo přivřené, na trhu práce pak už vzdaly boj o pracovní sílu, kterou odsává vojenská produkce. Ta totiž problém s financováním nemá.

Ve zvláště podivuhodném postavení jsou manažeři právě armádních dodavatelů. Změny legislativy udělaly z nesplnění dodávek pro armádu trestný čin. Takže vedení podniků nabídne potřebným zaměstnancům cokoliv a příjme jakýkoliv úvěr, protože riziko krachu je z osobního pohledu pořád daleko lepší než riziko gulagu.

Veřejný sektor, veřejné služby, sociální služby a zdravotnictví jsou hrubě podfinancované. Což v daných podmínkách znamená omezení financování na ten nejnižší představitelný stav, aby průšvih nebyl ihned vidět. Není divu, když válečné výdaje pohltí v roce 2025 třetinu rozpočtu a pokud se zahrnou i výdaje na vnitřní silové složky, pak už má jít o 41,5 procenta výdajů.

Vnitřní dluh, který byl i před třídenní speciální operací obrovský, po celých tisíc dnů jejího trvání dynamicky roste. Což platí i o rozpočtových schodcích, jakkoliv ty jsou zatím zvládnutelné díky předchozím rezervám. Ve výčtu takových projevů se dá pokračovat dlouho, to ale neznamená, že by ekonomika nebyla funkční a že by dokonce nemohla růst.

Paradox? Vůbec ne.

Oficiální míra inflace je v Ruské federaci aktuálně 8,6 procenta, přičemž je to méně, než předchozích 9,1 procenta. Těžko říct, kdo tomu údaji věří. Centrální bankéři (kteří ho publikovali, v RF bylo jinak zveřejňování statistických údajů již před časem suspendováno) asi ne. Základní sazbu banka zvýšila z 19 na 21 procent a podle vyjádření průmyslníků na nedávno skončeném Ruském ekonomickém fóru 2024 v Čeljabinsku očekávají klíčoví manažeři na konci tohoto roku další zvýšení možná až na 25 procent.

Nelze zároveň válčit a zároveň bojovat s inflací. Technicky to ve chvíli, kdy se válka změní v konflikt zaměstnávající celou ekonomiku, není v podstatě možné. Jestliže je potenciál odčerpáván konfliktem, nemůže být saturován domácí trh se zbožím. Zvláště, když nemůžete investovat, když nemáte pracovníky, když obchod je zpomalován sankcemi a tak dále. Takže Ruská centrální banka, která stále opakuje mantru, že příští rok inflaci srazí na 4 až 4,5 procenta, předvádí sice heroický, ale absurdní boj.

Vladimír Putin a centrální banka mají nicméně v rukávu jednu spektakulární možnost, jak vyřešit inflaci i nízkou nabídku na trhu. Lze zmrazit vklady a vytvořit z nich nucenou státní půjčku. Ale to se rovná měnové reformě a vyhlášení ekonomické války vlastním občanům. K něčemu takovému lze přistoupit až v situaci největšího zoufalství. Nemyslím, že by se to mohlo stát letos či příští rok.

Každopádně není tedy pravda, že by sankce nefungovaly. Fungují přesně tak, jak jsou sankce schopny fungovat. Jsou obtížně obcházeny, ale ve skutečnosti den za dnem a měsíc za měsícem ruskou ekonomiku oslabují. Žádná tepna není porušena, ale na jejím těle jsou tisíce drobných protivných ran, z nichž každá jedna stojí pár kapek energie. Ruské hospodářství je unavené, vzdorování situaci ho stojí mnoho sil.

Přesto může díky obrovským zdrojům takto fungovat celá léta, možná dokonce i celá desetiletí, ale následky budou stále viditelnější a dopady vážnější. Celková chudoba země (to neznamená Moskvy, Petrohradu a pár dalších měst) se bude prohlubovat, špatnou náladu obyvatel bude třeba stále častěji „napravovat“ pomocí ozbrojených složek a stupňováním kontroly společnosti. To však pořád není zhroucení ekonomiky.

Úsilí, které ruská diplomacie věnuje vybudování cest na obcházení sankcí, je mimořádné. Tlak na reformu BRICS a vytvoření vlastních platebních kanálů v jejím rámci je enormní. Je to pochopitelné, proražení sankcí lze uskutečnit jen tak, že bude dostatek zemí připravených přeprodávat Rusku (za přirážku) západní technologie a komponenty, konec konců i západní zboží. A třeba se slevou, ale ve velkém kupovat ropu, plyn a suroviny.

Z hlediska situace, do které se Rusko vmanipulovalo, je tato mezinárodní diplomatická fronta podstatnější než boje v Kurské oblasti nebo u Doněcka. Jakkoliv totiž sankce Rusko neporazí, vyčerpání, které mu přinášejí, není problém na měsíce, ale na dlouhé roky. S každým dnem konfliktu totiž Rusko sice zvládá boj o svou současnost, ale prohrává válku o svoji budoucnost.

A ruská budoucnost může být i podstatně složitější, než se nyní Moskvě zdá. Poslední odhady klíčových pracovišť se shodují, že bez ohledu na příští případné konjunktury již v tomto desetiletí dojde k okamžiku, kdy se světová poptávka po ropě zlomí a začne meziročně klesat. To by ale znamenalo černý scénář pro ruské dlouhodobé příjmy, protože u nich je ropa jedním z hlavních pilířů. A to v době, kdy hlavní těžaři stojící mimo OPEC+ svoji produkci soustavně zvyšují ve snaze urvat z ochabujícího trhu co největší díl. Teď, právě v těchto letech si těžařské země rozdělují možná poslední opravdu bohaté ropné příjmy, akumulují finance do fondů pro budoucnost.

Rusko se zbytky toho svého chystá promarnit v zákopech nesmyslné války.