Jak dlouho nás bude strašit inflace?

Americký FED snížil nedávno tamní klíčové sazby do rozpětí 4,00 až 4,25 procenta. Pro srovnání u nás je obdobná sazba 3,5 %, v eurozóně 2,00 %. Žijeme zmatené časy. Takže i reakce na tento krok jsou, diplomaticky řečeno, zmatené.

Vůbec neříkám, že mám recept na to, jak vývoj posledních měsíců a týdnů číst nebo dokonce vysvětlit. Do hry vstupuje až příliš mnoho hospodářských neznámých. Třeba: Zřejmě jen Bůh nyní ví, co se vlastně nyní děje uvnitř americké ekonomiky. Ta vysílá tek protichůdné signály, že z toho až oči přecházejí. Naopak vidíme také mnoho politických signálů vzbuzujících více než údiv. Tlak americké administrativy na vedení FED a volání po snižování sazeb je jen jedním z aspektů. Bylo kolem toho hodně divení a silných slov. Oprávněně. Zároveň ten vládní tlak na FED do jisté míry můžeme chápat, jakkoliv pro nás v ČR je to těžko představitelné.

Jsme zmlsaní. Žijeme v zemi, kde vlády až ostentativně dodržují některá pravidla „slušného politického vychování“, což platí pro vlády obecně a v podstatě pro všechny od roku 1993 bez rozdílu „barvy a vyznání“. Politici drží od České národní banky ruce tak daleko, jak to jenom jde. Zaznamenala jsem historicky několik málo kritických slov, a to ještě vždy spíše dodatečně jako komentář k již uskutečněným rozhodnutím. Václav Klaus nemohl ČNB zapomenout prudké sešlápnutí brzdy v roce 1997, kdy se ovšem hroutila koruna a finanční stabilita země. Jisté protesty zazněly proti kurzovému závazku o zhruba dvacet let později. Což obojí jsou chvíle skutečně mimořádné a chtít od politického spektra, aby na ně panoval jeden názor, by bylo absurdní.

Zato jsme v oprávněném údivu kroutili hlavami nad tureckou praxí, kde prezident Recep Tayyip Erdoğan měnil tak dlouho guvernéra centrální banky, až našel takového, který byl ochoten stát se pákou jeho podivuhodné měnové politiky. Připomínám to proto, že i v relativně civilizovamných zemích je možné skutečně všelicos.

Čili nám měsíce tlaku americké prezidentské administrativy na pokles úroků připadají jako naprosto neuvěřitelné zasahování vlády do odborné problematiky vyhrazené FED. Obvykle ostatně je tento tlak interpretován jako součást již tak zmatené hospodářské politiky. A ona opravdu zmateně působí, jakkoliv tedy zrovna diskuse o sazbách má v daných souvislostech jisté racionální jádro. Nicméně pochybnosti o férovosti kroků administrativy došly tak daleko, že je Trump podezříván ze snahy vyvolat velkou inflační vlnu jako způsob částečného umoření státního dluhu.

Z takového pohledu je pak FED opravdu protiinflační jestřáb. Zjednodušený důkaz: Podíváme-li se na data o inflaci z USA (2,9 procenta), tak by nás s ohledem na české reálie nemělo jisté snížení sazeb překvapit. U nás máme vztah 3,50 procenta sazby ku 2,50 procenta inflace, americký poměr je nyní zhruba 4.25 procenta sazby ku 2,90 procenta inflace. Což je zjevně dosti podobné. Samozřejmě dolar a koruna jsou dvě různé věci, tyto měny žijí každá v naprosto odlišném prostředí, ale přece jen byl dosud FED docela razantní bojovník s inflací. Zvláště, když u nás považujeme aktuální politiku ČNB také za jestřábí.

Jen na okraj takové Švýcarsko, skoro již tradičně a vlastně jediné v současném světě, řeší naopak deflační problém. S inflací kolísající kolem nuly nasadilo hlavní sazbu na krásných rovných 0,00 procenta. A třeba Evropská centrální banka si také nemůže úplně stěžovat. Při inflaci 2,00 procenta nastavila hlavní sazbu také na 2,00 procenta.

Co z toho všeho ale plyne pro nás, pro naši korunu, pro cenu úvěrů v příštích čtvrtletích a letech? Budeme muset zůstávat jestřáby a krotit i nadále spotřebitelské ceny nebo se máme těšit na úroky podobné euru či snad dokonce na vzdorování deflaci po vzoru Švýcarska?

Napište mi do diskuse, pokud se Vám bude chtít, svůj názor. Nejen na to, jak se inflace bude vyvíjet třeba v příštích dvou letech, ale také na inflační cílení ČNB nastavené na dvě procenta (s pásmem jedno procento nahoru a dolů). Je stanovené správně? Nebo by bylo lepší ho tlačit níže? Či snad naopak ve jménu růstu ekonomiky otevřít cestu k vyšším hodnotám?

Abych to pak nepsala každému zvlášť, zde je můj postoj k těmto dvěma oblastem. Nenechte se tím ovlivnit, nicméně to vidím asi takto:

K první části se obávám, že nás čekají další dva roky kolísání inflace pásmu mezi 2,3 až 3,0 procenta. A dokonce si nemyslím, že by s tím Česká národní banka mohla něco za rozumných nákladů v krátkém horizontu udělat, že by mohla dosáhnout přijatelně drahého poklesu. Inflace je v české koruně nyní zaťatá příliš mnoha drápky a bude trvat dosti dlouho, než se pustí. Přičemž jen poznamenám, že ne všechny důvody jsou nutně špatné. Jedním z nich je totiž i poměrně rychlý růst mezd, což jistě většina spíše ocení. Koruna nicméně jako malá měna s volatilním kurzem, z globálního hlediska s nulovou kapitalizací a domácím trhem, který má víc tržních selhání než kvalitního fungování, bude mít inflační problém vždy. To je objektivní fakt.

K druhé části bych i proto zopakovala něco, co říkám už delší dobu. Bez ohledu na předchozí odstavec by bylo vhodné začít diskutovat o jistém snížení inflačního cílení za dvou na zhruba 1,5 procenta (při stejném nebo mírně užším rozpětí pásma, jako máme nyní). Nemám na mysli, že by to mělo přijít zítra a ani letos, ale třeba v průběhu příštího roku a s realistickým časovým plánem dosažení cíle, což by mohla dejme tomu být druhá polovina roku 2028.

Proč sahat do cílení? Všichni si v sobě neseme hořkost z předchozí inflační vlny. Ať si to připouštíme nebo ne, ta hořkost znamená také jistou míru ztráty důvěry v českou korunu. (Kdo nevěří, může se podívat na rychlost euroizace české ekonomiky.) Na tom nic nemění výkřiky fandů na sociálních sítích „nechte nám naši českou korunu“, „nikdy si nenecháme vzít korunu“ a podobně. Je to od nich hezké, ale cenu to nemá prachžádnou.

Zároveň ale platí, že pokud má koruna zůstat konkurenceschopná, pak důvěra společnosti je její největší deviza (což je společné všem fiat měnám). Potřebujeme její obnovení. Skutečně však nikoliv naivními deklamacemi na sociálních sítích, ale vybudováním opravdové důvěry.

Což je nicméně potřebné dokonce bez ohledu na to, zda v nějaké rozumné budoucnosti začneme přechod k euru nebo ne. Každý euroskeptik přece potvrdí, že když ne euro, tak je nutné mít naprosto spolehlivou vlastní měnu. Každý eurooptimista pak ví, že přecházet na euro s podlomenou měnou je ta nejhorší situace, kdy se to může stát.