Investice stojí = růst nebude

Teď právě podkopáváme budoucí růst, příští prosperitu. A děje se to vlastně ve všech vyspělých zemích. Pramen problému je trochu v nich samotných, ale především v nejistotě tryskající z Ameriky.

Staré potíže vyspělých zemí se jmenují především vysoká míra regulace, ztráta inovativních schopností, příliš složité rozhodovací procesy a celkově takový zatuhlý systém, kde nejde realiovat rychlé kroky. A k tomu se přidal zmatek nad zmatek z USA. Cla jsou sice uvalována a zase pozdržována a odkládána, takže reálně se toho stalo daleko méně, než bylo vyhlášeno, ale nejistota podkopává investice. A staré neduhy smíchjané s novými rioziky tvoří dohromady jedovatý balíček, který se postupně (dnem za dnem) stává skutečně velkým problémem.

V České republice to platí zvláště. Příspěvek investic k růstu HDP je záporný už dlouhou řadu čtvrtletí po sobě. Proč je to problém větší než jen to, zda je aktuálně k dispozici hezčí nebo ošklivější číslo o růstu HDP? Protože bez investic, náhrady strojů a zařízení, budov a obecně všeho ostatního a bez nákupu nových nemůže nastat příští růst. Jaksi není z čeho by se zrodil, jak by se udělal, jak by ty nové služby a zboží měly vzniknout. Protože ze vzduchu to nebude.

Jedna věc je česká specifická situace, druhá věc jsou ekonomiky vyspělých zemí a třetí pak globální pohled. Nás zajímají samozřejmě všechny tři úhly, protože v propojeném světě to jinak nejde, ale dobré bude začít tím domácím. Takže se ptejme, proč jsou u nás již od prvního čtvrtletí 2023 přínosy tvorby hrubého fixního kapitálu (investic) ke změně HDP (pokud možno k růstu) záporné? Jde o vliv nižší poptávky domácí i zahraniční, přičemž dopady té zahraniční jsou v poslední době dominantní. A teď se přidala obrovská míra nejistoty daná neodhadnutelností americké hospodářské politiky.

Představme si vnitřek hlavy manažera nějaké firmy, vcelku není podstatné, co vyrábí nebo poskytuje. Probíhá v ní asi toto: „Stroj XY už je morálně zastaralý, fyzicky také není v topu, normálně bych investoval do nového. Jenže poptávka je nejistá, také mi nové drahé zařízení může další několik let běžet hluboko pod výkonem. Čili počkám. Lepší je mít likviditu, jsou nejisté časy.“ Podobných úvah se odehrávají tisíce a tisíce. Čím větší rizika příštího vývoje manažeři cítí, tím menší procento z těch úvah končí rozhodnutím investovat. Logicky vítězí strategie: Raději trochu vyždímat staré vybavení a vynaložit nějaké peníze na udržení v chodu, než utrácet podstatně více a pořídit nobvé výkonější vybavení.

Pro jistotu dodám, že to není kritika. Chovala bych se naprosto stejně. Povinností manažera není „roztáčet kola turbín národního hospodářství“, ale dosahovat co nejvyšší ziskovosti na vlastním písečku. Nicméně když neobjednám stroje (nebo cokoliv dalšího) zpomalím jiné výrobce, ti zase jiné, a tak se celá soustava začne postupně zadrhávat.

V různých podobách a za trochu odlišných okolností se to stejné děje v mnoha dalších zemích. Změřeno výkonem ekonomik tyto země představují výraznou většinu globálního hospodářství. A zatím vliv nejistoty dále roste. Před pár dny, když americká administrativa ohlásila devadesátidenní odložení celního balíku s tím, že konečná čísla budou výsledkem dalších jednání, se řada lidí radovala s tím, že nebude tak zle a věci se nějak nakonec vyřeší. Já tedy na 90 dnech odkladu nic radostného nevidím. Vlastně naopak. Protože co se tím říká? Že další tři měsíce nikdo nebude vědět, na čem je. Možná nastane „hurá“ efekt, kdy nový čas producenti a obchodníci využijí k co největšímu předzásobení, ale to vůbec nic neřeší a z hlediska stability globální ekonomiky to problém spíš ještě zhorší.

Vraťme se k nám domů. Trochu složitější data: Využití výrobních kapacit v průmyslu je někde na 82 procentech pětiměsíčního klouzavého průměru. Nemá smysl to přesně vysvětlovat, stačí říct, že je to až zoufale málo. Produkční mezera je asi mínus dvě procenta objemu potenciálu HDP. Nebýt obecné nejistoty, statistiky hovoří jasně a v obou parametrech by letos a v dalších dvou letech nastalo celkem podstatné zlepšení, a to při celkovém růstu produkce. Trend to ukazuje zřetelně a trendy nelžou.

Jedním z podstatných předpokladů pro naplnění takového celkem optimistického výhledu však je, že se na nohy postaví právě ty investice, především tedy soukromé investice. Jenže viz výše. Jak by se mohly postavit na nohy, když rozhodujícím prvkem současnosti je nejistota a ostré vnímání rizik?

Občas nyní v diskusích s kolegy i studenty slýchávám argument, že americká celní politika se nás týká jen velmi nepřímo a že nebude mít na česku ekonomiku nijak zvláštní vliv. To je takový matematický přístup k věci, který vychází z posouzení celku našeho přímého vývozu do USA a z trochu zjednodušeného pohledu na věc. Ekonomie je ale především společenská věda. Ekonomika začíná a končí v lidských hlavách, v lidských rozhodnutích. Všechen ten matematický aparát v podstatě řeší problém, jak ta rozhodnutí umístit co nejpřesněji do rovnic.

Hrozí nám začarovaný kruh, se kterým toho v tuto chvíli česká vláda (a ve skutečnosti skoro žádná jiná) moc neudělá. Nejsou k dispozici žádné reálné nástroje, jak do dějů vstoupit. My můžeme zmírnit rozpočtovou restrikci a zvýšit veřejné investice, ale to bude problém spíše maskovat a přesunovat do fiskální sféry než řešit. Nicméně zhruba to se chystá dělat Evropa jako celek, částečně i z důvodu obnovení obranyschopnosti.

Každopádně těch dalších devadesát dnů nejistoty bude znamenat tři měsíce odsouvání důležitých investičních rozhodnutí. Je to daleko větší problém, než se může na první pohled zdát.