Hrůza z demografie vede k demografii hrůzy

Přišlo další kolo povinné hrůzy. Oficiální potvrzení, že se loni narodilo v České republice pouhých 77 636 dětí, udělalo na pár hodin z porodnosti hlavní veřejné i politické téma. Teď si dáme až do dalšího „šoku“ mediální klid.

Je to už skoro rituál, který propuká tak dvakrát až čtyřikrát každý rok. Veřejnost se vyděsí vymíráním a facebookoví odborníci na všechno ohlásí, kdo za to může. Což je podle naturelu autora kdokoliv od levicových liberálů po ultrapravicové konzervativce. A konečně vláda (kterákoliv) slíbí další vlnu prorodinné politiky. Jako kdyby ty minulé, předminulé i předpředminulé vlny alespoň nějak fungovaly. Nebo jako by se alespoň někdo pokusil udělat analýzu výsledků.

Ekonomové už většinou raději mlčí. Do těchto debat se jim moc nechce, a je zajímavé, proč.

Za prvé jsou tyto debaty banální a povětšinou hloupé. To ekonomy spíše odrazuje od účasti na takových orgiích marnosti.

Za druhé nejen v této podobě (ale i v kvalitě o několik levelů vyšší) nemají příliš velkou cenu. Jde v nich o hledání viníka a příčiny. Jsou založené na ideologické představě, že někdo nese vinu (ať již to mají být konzervativci nebo liberálové, mladí nebo staří, chudí nebo bohatí) a že existuje důvod (potraty, prezervativy, pornografie, nedostatek bytů, požitkářství nebo zhnusení stárnoucími bílými muži). Jenže ekonomové vědí, že takto jednoduché to povětšinou ani zdaleka není. Ono totiž není pravdou, že by za nízkým zájmem nových generací o rozmnožování byl nějaký viník, kterého (až ho najdeme) můžeme eliminovat, jeho působení přemoci a vrátit se k zářné minulosti pěti až deseti dětí v tradiční spokojené a harmonické rovině.

Za třetí je marné i hledání nějaké optimální a účinné prorodinné politiky. Z 38 členských zemí OECD totiž 34 vyzkoušely nebo zkouší programově prorodinnou politiku, mnohdy s náklady skutečně dramaticky vyššími, než jaké vynakládá na podporu rodin Česká republika, ale s výsledky prachmizernými či žádnými. V těch státech bylo vyzkoušeno v podstatě všechno. V některých pomalu rodiče dostávají peníze za to, když dají dítě do školky, v dalších jsou velmi vysoké platby za porod a pak následně příspěvky v mateřství, existují země se skutečně mimořádnými daňovými úlevami a tak dále.

Zdroj: ČSÚ, Odkaz

Ilustrativní je maďarský příklad. Výdaje na prorodinnou politiku jsou (z našeho pohledu) extrémní. Přesto v roce 2024 dosáhla fertilita (počet dětí na jednu ženu v plodném věku) v Maďarsku hodnotu 1,39 (V ČR to bylo 1,37 a pro příklad na Slovensku 1,46). Přičemž kdybychom zhodnotili celkově patnáctiletou snahu vlád Viktora Orbána o demografické vzkříšení, výsledky jsou naprosto tristní. Za ono období počet obyvatel Maďarska poklesnul z hodnoty mírně přes deset milionů (2020) na aktuálních asi 9,5 milionu (2025).

Podle dílčích výzkumů má navíc maďarská diaspora v zahraničí (včetně zamí s nízkou valstní mírou podporou porodnosti) vyšší fertilitu než bohatě podporované domácí obyvatelstvo (a to zhruba 1,65 proti zmíněným „domácím“ 1,39). To už je naprostý výsměch.

Když pomineme smutná čísla o (ne)narozených dětech a úprku Maďarů z vlastní země, má maďarské výdajové šílenství ještě jeden dopad. Vláda v Budapešti bere občanům a firmám k přerozdělení státním rozpočtem přes 47 procent HDP, v ČR má vláda k dispozici jen necelých 43 procent. V dnes již klasickém českém filmu zaznělo: „Je to sice delší, ale zato horší cesta“. Na Maďarsko to sedí nebezpečně přesně. Přičemž extrémní až „komunistické“ přerozdělování jen ukazuje neschopnost státu umístit peníze efektivním způsobem.

Jen na okraj. Ve Spojených státech, které mají podporu porodnosti dosti malou, přinejmenším ve srovnání s dosud zmíněnými zeměmi, se fertilita udržuje aktuálně na hladině blízké 1,8. Od roku 2009 se sice drží pod hodnotou dvě děti na jednu ženu v plodném věku, ale zase nad úrovní 1,6. Což je pro většinu ostatních vyspělých zemí skoro snový nedosažitelný cíl. Kdybychom měli soudit jenom z dat za Maďarsko a USA, došli bychom k závěru, že nižší daně = více dětí.

Ale ani tak snadné to není.

Den daňové svobody, tedy okamžik, kdy má občan zaplaceny všechny daně a začne vydělávat na sebe (má dopředu do konce roku uhrazené pojištění, DPH a všechno ostatní) je ze zemí OECD nejnižší v Irsku. V roce 2025 nastal již 31. března. V USA to bylo 29. května, u nás 3. června, v Maďarsku 21. června a třeba ve Finsku či ve Francii až na konci července. A teď opačně. Počet dětí na jednu ženu ve Finsku 1,25, Francie 1,61, Maďarsko zmíněných 1,39, Česká republika 1,37 a USA již také zmíněných 1,79. Konečně Irsko s nejnižšími daněmi hlásí 1,49 dítěte na ženu v plodném věku – tedy v podstatě stejně, jako Slovensko s téměř dvojnásobnou daňovou zátěží. Ne, ne, tady zákonitost nenajde ani Albert Einstein.

Počet dětí na jednu ženu v plodném věku, fertility rate, OECD, 2024

Zdroj: OECD, případné odlišnosti od údajů v textu jsou dány různými lety (2024/2025) Odkaz

Nezdá se dokonce, že by podstatné bylo, zda jsou v dané zemi u moci konzervativní politici nebo liberální politici. Během prezidentství republikána Ronalda Reagana fertilita soustavně rostla, během minulého období dalšího republikána Donalda Trumpa naopak klesala. Ovšem stejně, jako v éře demokrata Baracka Obamy. Jenže během vlády jiného demokrata Billa Clintona však pro změnu rostla.

Možná by někdo mohl očekávat, že země s nejvyšším počtem dětí budou nejvíce šťastné, že se na žebříčku spokojenosti vyskytnou někde skutečně nahoře. V takových hodnoceních bývají v TOP 5 prakticky vždy Finsko, Dánsko, Island a Švýcarsko. Ale o Finsku a hanebném výsledku 1,25 dítěte na ženu v plodném věku již byla řeč, 1,29 Švýcarska není o nic lepší. V celku dobře se drží Island (1,56) a Dánsko je s 1,47 mírně nad průměrem OECD (1,40). Ale od šťastných zemí by člověk očekával, že se alespoň udrží na hladině prosté reprodukce (zhruba 2,14). Zjevně zase takové štěstí nemají. A nebo pocit spokojenosti a bezpečí nesouvisí s fertilitou.

Pravda, existují jisté historicky ověřené vztahy k počtu dětí. Jedním z nich je gramotnost a míra vzdělání žen. Můžeme si to ukázat na rozvojových zemích. Z extrémních čísel atakujících hodnotu deset, která jsme znali ještě v šedesátých a někde dokonce i v devadesátých letech minulého století, se vzděláním matek fertilita klesá. Podobně ale jako s klesající mírou úmrtnosti dětí mezi narozením a patnáctým rokem věku. Očkování a dostupnější lékařská péče vedly k razantnímu snížení počtu dětí narozených ženám v plodném věku, protože se jich prostě a jednoduše daleko více dožije dospělosti. To jsou skutečně ověřené závislosti. Ale vůbec nevysvětlují, co za demografické harakiri zhruba v posledních padesáti letech provádějí obyvatelé vyspělých zemí.

Hodně se hovoří také o možnostech, o tom, že mladí mají nyní daleko větší prostor realizace. To je určitě pravda. Ale vysvětluje to více historické změny než současné prohlubování krize. Například v Chile je fertilita na neuvěřitelně nízké úrovni 1,14 a v Kolumbii 1,63 – v obou případech jde o členské země OECD. Každopádně oč větší mají obyvatelky těchto států možnosti oproti Portugalkám, které jsou s fertilitou 1,40 někde uprostřed mezi nimi? Samozřejmě tedy obrovské možnosti dané globalizací hrají roli, ale zjevně jednu z mnoha.

Nenabídnu řešení, alespoň ne takové, po jakém většina touží, tedy adresné a konkrétní. Třeba typu: „Postavme sto tisíc bytů a rozdejme je mladým rodinám“. Nebo: „Dejme milion za každé narozené dítě“. Jistě, každý tento recept by byl velmi drahý, a dokonce by pravděpodobně přinesl jednorázovou odezvu, krátkodobý výkyv v porodnosti. Ale zlepšení v roce, dvou nebo třech není řešení problému.

Zdroj: ČSÚ, Odkaz

Vlastně jsem přesvědčena o tom, že ve skutečnosti neexistuje nic, jako řešení formou vládních opatření, výdajů na bydlení nebo daňových úlev. Asi by pomohlo udělat od každého trochu. Nějaká pomoc rodinám s dětmi a výhody nemohou uškodit. Ale hlavní změna musí být společenská. Je třeba činit postupné, pomalé, nenásilné, ale systematické kroky k tomu, aby děti a mateřství společnost přijala jako hodnoty, jako cosi, co není povinnost, ale radost a jev hodný zvláštní úcty a ochrany.

Což, mimo jiné, znamená hovořit o propadu porodnosti a o demografii nikoliv čtyřikrát za rok s očima navrch hlavy a s nádechem novinářské senzace, ale průběžně. A hlavně se ptát mladých, co vlastně brzdí jejich chuť zakládat rodiny, jaké změny v myšlení a v životním stylu vedly k tomu, že mít dítě není populární a cool.

P.S. Fertilitu jako ukazatel nemá smysl přeceňovat, což je dáno metodologií. Například pokud se dívky na počátku svého plodného věku rozhodnou „generačně“ odložit čas prvního dítěte, fertilita prudce poklesne, zvláště, když do výpočtu vstupují silné ročníky. To se stalo v devadesátých letech. Údaj umí být pořádně volatilní. Nicméně v dlouhém trendu je naprosto vypovídající o budoucnosti.

P.S. 2 Nezaměňovat fertilitu a počet dětí narozených v daném roce, tak zvanou kohortu. Kohorta může být mimořádně nízká i tehdy, pokud je fertilita téměř obvyklá. Pokud jsou na řadě s porody právě spíše slabší ročníky, ve kterých je prostě přirozeně nižší počet dívek, pak i běžná fertilita může přinést velmi nízké počty dětí v ročníku. To známe dobře z let 2024 a 2025 a celkem s jistotou můžeme říct, že to tak bude i letos. A naopak: V devadesátých letech byla fertilita nižší než nyní, ale dětí se rodilo více – díky silným ročníkům.