Feministický minimalismus

Od chvíle, co jsem ohlásila kandidaturu do Senátu, se mne pořád někdo ptá, jestli jsem tedy feministka. Kdyby to přicházelo jen z ženských organizací, připadal by mi ten dotaz vlastně logický. Ale ptají se všichni.

Což je trochu zvláštní. Přinejmenším část těch otázek je zřejmě vyvolána představou, že žena, která se zapojí do veřejného života, zvláště pak do politického dění, musí být tak nějak aktivistická. Nestačí mít jen zájem o věci veřejné. A aktivistická žena, to je přece feministka.

Přeháním? Nemyslím. Nebo se snad někdo ptá muže: „Rozhodl jste se kandidovat ve volbách, jít do politiky, jste tedy bojovník za práva mužů?“

Abych to upřesnila, vůbec mi to nevadí. Ať si každý žije ve svých představách o motivacích jiných, nechť se na ně v případě politiků po libosti ptá. To bych nazvala individuálním právem. Jen to ukazuje něco zajímavějšího. Pro některé lidi v této zemi, a já teď skutečně neumím říct pro jaké množství, zda pro pár nebo pro docela dost nebo snad dokonce pro mnoho, je žena v politice pořád čímsi zvláštním, neobvyklým. Možná i exotickým. Pro některé pak i nepatřičným.

Ale ani to mi ve skutečnosti nevadí. Trochu udivené a podezřívavé otázky jsou v pohodě. I na ten pocit nepatřičnosti má každý své právo. Za mne je to sice nesmysl, ale v pořádku. Nechť si každý myslí, co chce. Jeho věc. Má to však i jiné souvislosti, a tady už (jak by řekl klasik) poněkud udiveně pozvedám obočí.

Nejsem žádný soustavný sledovač sociálních sítí, takže jsem svůj pocit konzultovala s přáteli, kteří jsou v tomto prostoru a v problematice podstatně zkušenější než já. Potvrdili mi moje dojmy. Zesměšňování, urážení a bodyshaming političek ze všech zákoutí politického spektra je podle nich naprosto běžná každodenní praxe. Jak řekl jeden z nich: „Schytávají to všechny od Pekarové po Zwyrtek Hamplovou, od Černochové po Schillerovou.“ Útoky na političky považují v podstatě za častější než útoky na muže. Pro přesnost: To samozřejmě neznamená, že útoky na muže politiky nejsou. Samozřejmě jsou běžné, mnohdy i velmi kruté, ale daleko častěji se týkají názorové roviny, vycházejí z nějakých ideových základů. Ale že by tam šlo tak často o tělesné proporce, obličej nebo jiné obdobné okolnosti, o sexisticky laděné vulgarity, jako je to naprosto běžné u žen, to ne.

Konec konců i proto mne neudivily dotazy z několika ženských organizací. Byly ostatně sofistikovanější, než pouhé „jste feministka?“. Chápu vcelku jasně, že tyto organizace chtějí vědět, zda ta nebo ona kandidátka bude v jejich snahách spojenkyní nebo vlažným divákem či rovnou oponentkou. To je zase v pořádku, jde o lobbyistická sdružení v tom slušném a potřebném smyslu slova. Takže mapování možností je fér.

Každopádně mne to přimělo si v této oblasti trochu utřídit myšlenky. Už jen proto, že pokud se do mne chce někdo trefovat, tak ať má střelivo.

Došla jsem k tomu, že nejsem feministka v tom širokém významu, v jakém je dnes toto slovo přikládáno na mnoho a mnoho jednotlivých oblastí. Zároveň se ale pokládám za feministku v původním obsahu, v jakém hnutí vzniklo a jaké cíle původně mělo. Co se týká rovnosti před zákonem, rovnosti práv a povinností, jsem nesporně feministka. Jen připomenu, že to zase není nekonečně dlouho, kdy ženy bojovaly za rovné volební právo, právo vlastnit a spravovat majetek a mnohá další, která nyní, po sto letech od jejich plného prosazení, považujeme (v bohatých demokratických zemích) za naprosto nesporná. Tedy všichni je považujeme za nesporná až na vcelku omezené množství poněkud opožděných jedinců.

Nejsem ale feministka v tom smyslu, který se nyní, alespoň mám ten pocit, prosazuje. Totiž abych „ženským“ prizmatem nahlížela všechno, každou jednotlivou část lidského života, každou jednotlivou situaci, každou kulturu nebo zvyklost. Pro mne jsou základní hodnoty univerzální. Svoboda je stejná pro muže i ženy, práva mají být stejná, včetně práva na osobní integritu, nedotknutelnost soukromí, rovnost před zákonem mi připadá jako naprostá samozřejmost. Ovšem i povinnosti jsou stejné, vždy záleží jen na tom, jak jsou v rámci komunity či třeba rodiny svobodnou dohodou rozděleny.

Nezpochybňuji, že existují ženské otázky, situace a věci, které jsou pro ženy mimořádně – ať již negativně či pozitivně – významné, důležité. Ale pohled na ně je a bude vždy individuální. Samozřejmě naprosto nezpochybňuji nutnost vystupovat například a mimo jiné proti jakémukoliv (včetně sexuálně motivovanému) násilí na ženách. To však pro mne není otázka feministická. Ženy i muži si zaslouží stejnou ochranu ze strany zákona, stejnou vymahatelnost této ochrany a stejný přístup k těm, kdo se proviní. A jistě. ve světě, který je nastaven „mužsky“ je nutné pro rovnost ochrany něco udělat, přičinit se o ni.

Jenže to jsme již (dle mého) došli na hranici feminismu. Toto všechno totiž už není boj za prosazení rovných práv žen a mužů. Ta rovná práva jsou v moderních a slušných společnostech vybojována. Jde však o něco také velmi důležité. Je to prosazení technologie sustavného a každodenního rovného práva do praxe.

Jistě, i za to je potřeba pozvednout hlas a bojovat. A jsem připravena to soustavně dělat. Ale to už bych nenazývala feminismem.