Exekutoři to tentokrát skutečně přehánějí

Kdybychom hledali povolání s horší pověstí než politik, jednou z profesí kandidujících na úplné dno pekla by byl exekutor. Nicméně exekutoři mají to štěstí, že výzkumníci respondentům mezi 26 povoláními to jejich nenabízejí.

Což je chrání od prohry s uklízečkami a možná dokonce i s poslanci, kteří se s přehledem usadili na úplném chvostu pelotonu.

Než se dostanu k samotnému tématu, musím zdůraznit, že jsem vždycky označovala pověst exekutorů za horší než jejich reálné fungování. Dokonce „o poznání“ horší. Ono to tak opravdu mnohdy bylo. Samozřejmě se objevovaly excesy a zjevná pochybení, postihy za ně byly spíše symbolické a zcela neadekvátní tomu, že mnoha lidem bylo reálně a velmi vážným až existenčně devastačním způsobem ublíženo, Exekutorská komora ČR se příliš neměla k řešení problémů uvnitř komunity a ani stát neprokazoval dlouho žádnou smysluplnou aktivitu. Ale proti tomu stála alespoň v základních obrysech korektní práce většiny exekutorských úřadů a jejich vcelku slušné výsledky /vymožení pro věřitele) v rámci daných možností.

Pravda je, že k těm výsledkům se exekutoři někdy dostávali využíváním nepřesností či rovnou děr uvnitř zákonů. Nicméně v podstatě platilo, že z jejich tvrdosti a občas i z dosti nesympatické vynalézavosti těžili v první řadě věřitelé, tedy ti, kterým měly být peníze vráceny.

Nyní ale musím asi poprvé říct, že stát by měl proti exekutorskému stavu zasáhnout systémově a s výraznou tvrdostí, především však velmi rychle. A pokud ministr spravedlnosti nenajde způsob, jak napravit to, co v současnosti (podle mých zpráv) dosti masově probíhá ze strany exekutorů vůči povinným, měla by z toho být vyvozena politická odpovědnost.

Oč kráčí: Exekutoři začali (pro bezvýslednost) ukončovat exekuce vůči povinným, kteří procházejí insolvenčním řízením a kteří se tedy snaží po splacení části dluhu dosáhnout oddlužení. Když se řekne jen tato část, tak to možná i vypadá jako fér krok, jenže to má několik háčků (spíše háků).

První je hák jako hrom, který zde je bez ohledu na to, jestli je dlužník v insolvenci nebo ne. Exekuce je zastavena pro bezvýslednost. To je možné tehdy, když nebylo nic vymoženo. Takže exekutor to uzná, řekne věřiteli „sorry, není kde brát“, a (v podstatě) jako agent státu rozhodne o zastavení. Jenže pak přichází ta finta. Zároveň vůči dlužníkovi vytvoří novou, tentokrát vlastní pohledávku (vysvětlím vzápětí), kterou začne vymáhat. Prazvláštní situace, že?

Druhý je hák speciálně insolvenční.

Součástí rozhodnutí o ukončení je totiž vyčíslení nákladů exekuce (což je v podstatě odměna exekutora a případně jeho náklady). Jistě, alespoň náklady by zaplacené být měly, to je jasné. Jenže zároveň je dlužník (i když je v insolvenci) vyzván, aby uhradil tyto náklady do tří dnů. A to je skutečně velká a zcela mimořádná zlotřilost, proti které je nutné zakročit co nejrychleji. Na této zlotřilosti nic nemění to, že lhůtu tří dnů zákony umožňují.

Vysvětlím proč. Insolvenční řízení má určitá celkem jasná pravidla a pevné principy. Jedním z takových principů je rovnost věřitelů stejných skupin. Jinými slovy platí, že pokud povinný umoří 30 procent dluhů, tak stejných třicet procent dostanou všichni věřitelé (pokud nejsou zajištění, tam je to jinak). Takže když někdo dluží bance A, bance B a Frantovi Vomáčkovi, všichni tři dostanou třicet procent z toho, co do řízení přihlásili a jak byly jejich pohledávky podrobeny přezkumu. Dlužník v žádném případě nesmí některému ze svých věřitelů zaplatit více nebo dříve než jiným, a už vůbec ne věřiteli, který pohledávku nepřihlásil. Pokud to udělá, pak jde o důvod ke zrušení insolvenčního řízení a za určitých okolností může jít i o trestný čin. Pamatuje na to § 223 Trestního zákoníku. (Jakkoliv v daném případě by způsobená škoda byla vcelku nízká a soud by to nesporně zohlednil.)

Jenže to ve skutečnosti na věci nic nemění. Abychom si to vysvětlili zcela „po lopatě“. V probíhajícím insolvenčním řízení vytvoří exekutor vůči povinnému novou pohledávku. A nyní to podstatné. Nejde již o pohledávku původního věřitele, ale o exekutorovu vlastní pohledávku za odměnou a případnými náklady. K tomu ještě onen vyděračský termín tří dnů na zaplacení. To je jednoznačně nátlak na dlužníka, aby se dopustil jednání v rozporu s pravidly insolvenčního řízení a riskoval zrušení celého pokusu o oddlužení.

Já netvrdím, že tímto jednáním exekutoři překračují zákon. Ve skutečnosti se nejspíše pohybují na jeho hraně a vykládají si ho způsobem pro ně nejlepším. Ale popsaný postup je možný jedině tehdy, když není přítomna jakákoliv etická odpovědnost profese. Což absolutně platí i o vyjádřeních Exekutorské komory k tomuto tématu.

Exekutorský stav je jednou z pěti právnických profesí (spolu se soudcem, státním zástupcem, notářem a advokátem). Jsou zde jisté vyšší nároky na mravní integritu, již jen proto, že skoro všichni zmínění působí neustále nebo v případě exekutorů při některých činnostech jako agent státu. Je zcela nepřijatelné, aby s cílem vlastního prospěchu (splacení odměny a nákladů) tlačil exekutor dlužníka k omezení plateb věřitelům, k porušení insolvenčního zákona i Trestního zákoníku. A není podstatné, že při tom pouze využívá lhůty umožněné zákonem a postup umožněný zákonem. Exekutoři pro výkon funkce musejí složit náročné zkoušky, jsou to většinou velmi dobří znalci problematiky, takže nesporně velmi dobře vědí, že ten mechanismus, ke kterému se rozhodli, staví dlužníka do neřešitelné situace.

Pokud tuto praxi Exekutorská komora s nechutným a vskutku nehorázným „právně puristickým“ odkazem na Občanský soudní řád a Občanský zákoník obhajuje a jednotliví exekutoři nemorálnost svého jednání odmítají napravit, pak musí přijít autorita, která jim to jednoznačně a opravdu velmi názorně vysvětli.

Pokud toho nebude ministr spravedlnosti schopen, musí se věci ujmout Parlament. Nejde jen o „ucpání díry“ v zákoně, ale také o změny Exekutorského řádu a případně i trestního práva takovým způsobem, aby podobné zneužití informační asymetrie a moci ze strany exekutorů bylo propříště velmi tvrdě trestáno nikoliv podle libovůle a aktuálního stavu vyspání Exekutorské komory, ale soudem podle práva.

P.S. Tato praxe se jako poměrně častá ukázala až v době, kdy už jsem měla svůj volební program pro senátní volby hotový a jak se říká „v tisku“. Ale klidně to berte tak, jako by tam slib zabránit takovým praktikám zneužívání převahy exekutorů byl vytištěný.

P.S.II Něktreré dotazy z diskuse mne přesvědčily, že se mi věc nepodařilo vysvětlit důkladně, přesněji řečeno, že je třeba shrnutí. Tady je:

Za prvé: Praxe ukončování exekucí pro bezvýslednost je umožněná zákonem a je v principu správná. Pro všechny případy však platí, že je poněkud absurdní, když je při daném důvodu zároveň vytvořena nová pohledávka, a to pohledávka exekutora z titulu nákladů a odměny. Jestliže je exekuce bezvýsledná, pak je vytvoření takové pohledávky absurdní samo o sobě a jde naprosto proti logice věci, protože ta je postavena na vcelku jednoduché myšlence očistit systém od exekucí, které nemají smysl. Jestliže je taková pohledávka při ukončení pro bezvýslednost vytvořena v běžném provozu, je to tedy na hraně a podle mého jednoznačně proti smyslu zákona. Nemyslím si, že by takto „vychytrale“ měli jednat exekutoři jako členové právnické profese, kteří mají speciální zkoušky, speciální postavení dané zákonem, řadu pravomocí, které jsou ojedinělé, a kteří působí v řadě kroků jako agent státu. Situace by měla být řešena, nicméně vůči standardnímu povinnému, který prochází běžným exekučním řízením jde o jednání nečestné, ale nikoliv ohrožující jiné procesy.

Za druhé: Lhůta tří dnů je zákony (jinými) umožněna a sama o sobě není v takovém případě neférová - neférový je samotný postup vytvoření nové pohledávky.

Za třetí: Pokud je ale tento postup použit vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení, jde vysloveně o specifickou formu nátlaku a nebála bych se říct vydírání. A teď nemyslím samotné ukončení exekuce, ale vytvoření nové pohledávky a speciálně stanovení lhůty tří dnů za zaplacení. To považuji za znaužití informační asymetrie ze strany exekutora, za jednání vrcholně neetické a podle mého by takové jednání mělo být postiženo tvrdým trestem. Neboť z výše popsaných důvodů na toto jednání nelze pohlížet jako na běžnou podnikatelskou činnost, ale jako na porušení férového postupu, který by exekutor měl vzhledem ke svému specifickému postavení a pravomocem striktně dodržovat.