Džin v láhvi a proč je celistvost Ukrajiny v českém národním zájmu

Ti občané této země, kteří podporují územní nároky Ruské federace vůči Ukrajině, nedělají vůbec dobře. Už kvůli celistvosti České republiky by právě tento džin zpochybnění hranic měl zůstat pevně zašpuntovaný v láhvi.

Obvykle se v blozích držím ekonomiky jako švec kopyta, tentokrát tomu bude na první pohled jinak, ale jak si později ukážeme, stejně to je ekonomické téma. Je třeba se bavit o tom, proč je vlastně pro mnohé lidi otázka ovládání území otázkou hospodářskou a snad až podmínkou prosperity. Jde o běžný omyl, který byl pevnou součástí kolonialismu 15. až přelomu 19. a 20. století a který je vtisknut do všech trochu modernějších imperiálních vizí. Zajímavé je, že přes postupné zhroucení všech říší, které na něm byly vystavěny, si ho mnozí stále hýčkají na srdci.

Pojďme však na věc trochu systematicky.

Ještě předtím poznámka: Za povšimnutí stojí, že jak byla podepsána smlouva mezi Spojenými státy a Ukrajinou na téma nerostné bohatství, rázem se (alespoň se zdá) uvolnila stavidla dodávek zbraní. Zatím sice spíše v symbolickém rozsahu, avšak i tak jde o významnou změnu. Nesporně to zvyšuje tlak na ruskou stranu, aby podstatně více kalkulovala s tím, že Ukrajinu těžko přetlačí a zcela vyčerpá „nekonečností“ bojů. A právě tím se znovu jako téma objevuje území. Bude to nesporně věc mimořádně složitá a dnes si těžko představit, že jedna či druhá strana ustoupí. Ale my zde neřešíme detaily budoucnosti.

Řešíme to, že pro žijící i budoucí generace by bylo nejlepší, kdyby na otázku, jaká původně ukrajinská území by někdy na konci ruské agrese proti Ukrajině měla zůstat Ruské federaci ve smyslu stát se součástí jejího území, přišla lapidární odpověď: Naprosto žádná. Nebo alespoň jen taková, která nejsou spojena s agresí po únoru 2022. Důvod je jednoduchý. Stabilita hranic je ekonomická hodnota sama o sobě. A rozhýbání hranic, jejich zpochybnění, navíc uskutečněné vojenskou agresí, to je naprosto smrticí pro příští stabilitu.

Pár příkladů situací a sporů, které by mohly vyvstat v případě, že výsledkem útoku Ruska na Ukrajinu bude uznání nějakých územních zisků.

Pomiňme fakt, že současná polská vláda (a ani ty předchozí) neměly nejmenší ambice k rozpínavosti, nicméně časy se mění a někdy to (teoreticky!!!) může být jinak. Pak by z Varšavy do Prahy mohl přijít dotaz, co s tím Těšínskem či Kladskem. A do Bratislavy upozornění, že na stole je otázka změny „majitele“ částí Oravy a Spiše. O tom, že Maďarsko tak trochu považuje většinu Slovenska stále za Horní Uhry asi nemá ani smysl mluvit. Ostatně premiér Orbán se s oblibou nechává fotografovat s mapkou Velkého Maďarska a v něm tak úplně není pro Slováky místo. Stejně, jako v jiných oblastech pro Rumuny a další. Polsko by mohlo chtít od Ruska Kaliningradskou oblast, protože ta tedy skutečně nikdy, ale opravdu nikdy nebyla v Rusku. Jenže asi by ji obratem od Polska chtělo zpět Německo, neboť ve skutečnosti ani nebyla v Polsku. Finsko by mohlo po Rusku požadovat velké prostory na severu. No vlastně skoro celou Karélii. Asi všichni víme, že co se Balkánu týká, skončilo by zpochybnění hranic (a že by bylo proč) strašným masakrem.

Že to je celé nesmysl a nikdo to v Evropě nechce? Představme si, že v Německu vítězí AfD, která se některým českým politikům tak líbí. Její bavorská odnož měla v roce 2018 na programu zrušení Benešových dekretů. Což jinými slovy je otevření otázky Sudet. Později o tom nějakou dobu nemluvila, ale toto téma se mezi německými neonacisty opakovaně objevuje. Těšíte se?

Dalo by se namítnout, že to celé je naprostý nesmysl, protože přece všechny ty hranice vycházejí z mezinárodních smluv a jsou historicky dané. Nu jistě. Ale to hranice Ukrajiny také. A pokud se „sáhne“ do uspořádání z počátku devadesátých let, není naprosto důvod „nepodrobit revizi“ hranice z roku 1945 nebo 1921. Jinými slovy provést revizi výsledků klíčových válek minulého století.

Shrnuto a sečteno: Skutečně není ani náznakem v českém národním zájmu, aby byl narušen statut quo. Naopak českým národním zájmem je potvrzení (pokud možno co nejrozsáhlejší) celistvosti Ukrajiny. Pokud se ukáže, že přímou či nepřímou vojenskou agresí je možné měnit dávno dané poměry, bude to živá voda pro nacionální mesianisty. Špatné je, že nejen v Rusku.

Jak už jsem psala výše, potíž současného světa je, že některé jeho významné politické vůdce ovládají ekonomické a nábožensko-filosofické směry poněkud staršího střihu, dejme tomu s kořeny z patnáctého, sedmnáctého či devatenáctého století. O merkantilismu Donalda Trumpa toho bylo napsáno mnoho, o ruském imperiálním mesianismu ještě více. V logice obou těchto myšlenkových konstruktů je, že moc a síla se odvíjí primárně od velikosti a obyvatelstva. S takovými detaily, jako produktivita práce, inovační schopnost, struktura vzdělání nebo kvalita právního a podnikatelského prostředí se tyto ideologie nezdržují. Nejsou v principu kompatibilní s tržním prostředím, už jen proto, že růst chápou ve fyzickém smyslu slova jako držení. Zlata, území, surovin. Pokud tedy má být „stát a národ“ bohatý, musí shromažďovat. Tedy ani tak ne svobodně podnikat s kapitálem, ale držet nové zlato, nová území a nové zdroje. V jistém smyslu (ale nebrat jako paralelu, to by bylo strašné zjednodušení) to připomíná ekonomické uspořádání Třetí říše. Továrny jsou sice „soukromé“, ale zapojené do systému státních úkolů a cílů.

Proč to vysvětluji: Česká ekonomika je exportní a její prosperita vždy byla a vždy bude založena na tom, jak rozvinutý a prosperující bude mezinárodní obchod. To není výmyslu této nebo minulé nebo předminulé vlády. To je stav, který se konstituoval již od konce 18. století a mimořádně posílil během neuvěřitelného podnikatelského vzestupu ve století devatenáctém. Čechy, Morava a Slezsko byly uhelným, hutním i strojírenským srdcem Rakouska-Uherska. Zjednodušeně platí, že již od samého počátku industrializace byly naše kapacity projektovány pro trh dejme tomu desetinásobný oproti přímo domácímu prostředí. A ani divoké dvacáté století to nedokázalo zásadně změnit. Pokud se nějaká situace vytváří dvě století, těžko s ní něco uděláme během pár let. Smiřme se s tím, že naše prosperita byla, je a zjevně i bude přímo odvislá od liberálnosti zahraničního obchodu.

Český národní ekonomický zájem není slučitelný ani s merkantilismem, ani s nějakým imperiálním mesiášským komplexem (ať ruským, německým, polským nebo jakýmkoliv jiným). Já vcelku rozumím, že jedno i druhé může určitý typ lidí přitahovat, možná i fascinovat. Ty směry nabízejí jednoduché odpovědi na složité strukturované problémy. Sice odpovědi chybné, ale uchopitelné. Bylo by ale fajn vědět, že pokud tyto trendy na nějakou dobu zvítězí, pokud začnou utvářet mezinárodní vztahy, bude to znamenat vždy a jednoznačně výrazné zchudnutí této země a jejího obyvatelstva. Jedním z důvodů bude, že v takovém případě by nová pravidla obchodu (z jedné i druhé strany) byla extrémně, ale skutečně extrémně nepřátelská k české ekonomice. Druhým pak, že neustálé konflikty spojené s rozpínavostí a zpochybněním hranic znamenají pro otevřené ekonomiky skutečnou pohromu.

Tady platí ono „Dejte si pozor na to, co si přejete. Mohlo by se vám to splnit.“