Dluh není vina měny, rating si můžeme leda zarámovat

Ludvík Souček, stomatolog, ale hlavně spisovatel a záhadolog, kdysi napsal knihu Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. V té době (konec sedmdesátých let minulého století) šlo o mimořádný počin.

Souček posbíral různé mýty a černé sanitky, aby je podrobil kritice a vysvětlení, proč jsou lživé. Vykonal tehdy nesporně záslužnou práci. Jak poznávám, v současnosti by něco takového mohl člověk vydávat den co den, a pořád by měl dost námětů.

Asi naivně jsem si skutečně myslela, že po posledním textu (pro zájemce ZDE) se k otázce euro versus koruna vrátím tak zhruba za rok, možná za dva, prostě až se nastřádá pár nových příběhů. Ale ne, náš svět je sakramentsky rychlý. Nesmyslů se rodí den za dnem takové množství, že do této řeky vstoupím ještě jednou. A pak už diskuse o euru, jeho přijetí a nepřijetí přestanu v rámci zachování duševního zdraví na dlouho číst.

Abych to zarámovala, tak velmi krátce a maximálně zjednodušeně shrnu svůj přístup. Jsem vlažná přívrženkyně eura. Podle mého klady převyšují zápory a rizika. Nicméně s přijetím nepočítám, nelze to dělat při pochybnostech nebo odporu většiny obyvatel země. Ekonomické důvody proti euru v principu nevidím, ale vlastně mne vůbec neštve, když někdo řekne, že nechce euro, protože má prostě korunu rád. To beru, takto férově a na rovinu řečeno to uznávám jako relevantní postoj. Ale jak už jsem naznačila, štvou mne ekonomické nesmysly, které přinášejí povětšinou odpůrci společné měny (ale ani přívrženci nejsou imunní, viz předchozí text a odkaz na něj). Ty nesmysly se kolem otázky eura prostě rojí jak hmyz u noční lampy.

Rovnou zdůrazním, že odmítám vůbec brát vážně halucinace, jako že by nám všem chyběl na bankovkách Karel IV a podobné „argumenty“ z jiného světa nebo ještě spíše z mateřské školky. To je totiž na úrovni „nebudu jíst krupicovou kaši, protože je horká“ místo „nebudu jíst krupicovou kaši, protože mi nechutná“. Nechutná, to je OK, v pořádku, každý máme svoje chutě. „Horká?“ Neberu, buď to sněz za dvě minuty, nebo se nauč, milé dítě, mluvit na rovinu.

Takže mateřskou školku odložíme stranou. Samozřejmě daleko podstatnější jsou taková tvrzení, která se tváří znale a poučeně či snad dokonce ekonomicky, ale přitom jsou prázdná či vysloveně lživá.

První novinka poslední doby z tohoto ranku: Euro je špatné, protože sedm nejvíce zadlužených zemí Evropy (měřeno poměrem dluhu k HDP) platí eurem.

Je pravda (i když z hlediska počtu a pořadí trochu záleží na metodice), že v rámci Evropy země s nejvyšším poměrem dluhu k produktu opravdu patří do eurozóny. Což však neznamená, že to je vina eura. Tento nesmysl s vážnou tváří říkají někteří novináři, zaznívá v debatách, a dokonce ho občas utrousí i lidé s ekonomickým vzděláním (což obzvláště bolí). Je třeba rozmetat na kousky. Proč je nebezpečný? Protože je postaven na lži, která, pokud ji necháme působit ve veřejném prostoru a otravovat hlavy diskutujících, může smrtícím způsobem otravovat českou realitu.

Měna ve skutečnosti v eurozóně ani v České republice ani v žádné vyspělé zemi světa nesouvisí s dluhem. Neexistuje žádná myslitelná kauzalita mezi kvalitou správy měny a kvalitou správy státního dluhu. Co však pravda je? Že špatně spravovaná měna dříve či později zničí každý stát, stejně jako špatně spravovaný stát nakonec zničí i skvělou měnu. To je elementární pravda odzkoušená ve starém Římě, ve Francii v éře asignátů, v Německu po první světové válce a v desítkách či stovkách podobných ne tak notoricky známých příběhů. Poučením, které z toho moderní demokracie vyvodily, je oddělení měnové a fiskální politiky. Měnu mají na starosti odborníci v centrální bance, jejichž výběr je podle zvyklostí toho či onoho státu (nebo měnové unie) podmíněn vzděláním a praxí a různými mechanismy postaven nad či mimo klasická politická rozhodnutí. Tento obvykle složitý nebo ojedinělý způsob vzniku mandátu spolu s neobvyklou délkou tohoto mandátu (která přesahuje standardní volební období) má za cíl uchovat v co největší míře nezávislost centrální banky na aktuální politické situaci. Zatímco tedy politici podléhají populismu, vytvářejí vysoké schodky a snaží se uplácením obyvatel zajistit svoje další zvolení, je zde centrální banka, jejíž klíčovou úlohou je držet inflaci v rámci inflačního cíle. Když nedávno jistý guvernér prohlásil, že udrží inflaci v pásmu, i kdyby „měl zdrtit ekonomiku“, vyvolalo to jisté pobouření na vsi. Dokonce i mnohé nenávistné komentáře na sociálních sítích. Ale on jen srozumitelně a silnějšími slovy formuloval to, co mu ukládá zákon a Ústava.

Když to shrnu. Centrální banky nemohou zabránit vládě, aby fiskální politikou zadlužovala stát a občany tím, že utrácí na dluh. To je odpovědnost občanů, komu dají hlas. Centrální bankéři ale mají povinnost svou měnovou politiku nastavit tak, aby v maximální myslitelné míře bránila přelévání dluhu do inflace.

Programově jsou vláda a centrální banka dvě rozhodovací centra. Takže z toho plyne nutný závěr, že dluh nesouvisí s měnou.

Co pravda je, a je třeba to zdůraznit, tak při kvalitně spravované měně má vláda jaksi větší prostor čerpat dluh. Kvalitní dobře spravovaná měna má důvěru investorů. Na tom pak tak trochu parazituje vláda, která za dluh platí díky této důvěře méně. Kdyby měla Itálie liru, tak by při svém dluhu nad sto procent HDP a rozpačitém ratingu platila za dluh vyšší úrok, než platí nyní s eurem. Ale to není vina eura ani Evropské centrální banky. To jsme zase zpět u bipolárnosti měnové a fiskální politiky.

A máme tady otázku ratingu, druhou to novinku poslední doby v diskusích na téma euro a my. Věc je postavena takto: Když vznikalo euro, měly všechny členské země lepší rating než tehdejší Česká republika. Dnes má ČR lepší rating než tři čtvrtiny zemí eurozóny. Což má ukazovat, že euro je špatné.

Tento příměr je až roztomilý v tom, jak míchá číselná fakta s absurdním závěrem. Jenže i toto je nebezpečná roztomilost, protože lež v pseudovědeckém či pseudoodborném hávu má zvláštní nakažlivost a dokáže znehodnotit jakoukoliv racionální snahu o diskusi.

Za prvé autoři této konstrukce jaksi ponechávají stranou, že původní eurozóna a současná eurozóna jsou dvě různé skupiny, přičemž ta aktuální je podstatně širší. Už jenom proto jde o matoucí příměr, neboť připusťme, že některé později přijaté státy nejsou zrovna ekonomicky na špičce. Už jenom proto se musely poměry změnit.

Za druhé v dané době „začátků eura“ byla Česká republika ještě stále jen krátce po hloupé finanční krizi a zhroucení koruny 1997/1998, v čerstvé paměti byly krachy nějakých skoro dvaceti bank okořeněné pádem IPB v červnu 2000 a trhy nesporně „oceňovaly“ i skutečnost, že skoro všechny ostatní finanční domy (primárně Českou spořitelnu a Komernčí banku) musel stát po devadesátkové dekádě „bankovního socialismu“ sanovat, aby je vůbec mohl privatizovat. A čestně? Pro ratingové agentury jsme byli „terra incognita“ s velkou přelepkou „hic sunt leones“. Těžko říct, proč bychom někdy v roce 2002 měli mít nějaký úžasný rating.

To, že ho máme velmi seriózní nyní, to je dané vcelku konzervativním přístupem ke státním financím v době před kovidem a nesporně i dlouhodobou dobrou pověstí ČNB.

A teď to hlavní. Za třetí: Co je důležitější? Hodnocení v podstatě teoretických pracovišť, kterými jsou ratingové agentury, nebo hodnocení trhu? Asi každý uzná, že trh je podstatnější. A na něm si s našim skvělým (bez ironie) ratingem a stále relativně nízkým dluhem někde u 45 procent HDP (průměr EU je skoro 82 procent) půjčujeme za cenu těsně pod hladinou pěti procent. Že jsou Němci na třech procentech (3,07 %), to by asi Čech ještě skousnul, ale Slováci s dluhem na dosah 62 procent HDP a s ratingem oproti nám o dva až tři stupně horším si půjčují za nějakých 3,75 procenta. A teď pozor! Řecko, ten symbol finanční krize a zadluženosti, který do českého jazyka propůjčil výraz „řecká cesta“, si půjčuje za 3,74 procenta. Při dluhu 146 procent HDP.

Dělám teď významnou pauzu na naštvané polykání a na vstřebání této nespravedlnosti světa.

Nu ano, je to tak. Nemám v úmyslu se v tom nějak dlouze pitvat. Možná máme lepší rating než 73 procent či kolik zemí eurozóny, ale půjčujeme si daleko dráž i než ta finančně nejhorší země eurozóny.

Aby to bylo správně pochopeno, to není žádná ostuda. Poláci si půjčují za 5,85 procenta a Maďaři za 5,6 procenta. Ale zabolí to, že?

Když to shrnu, tak je mi líto, ale argumentovat v diskusi o „kvalitě měny“ ratingem je směšné. Ve chvíli, kdy přichází vláda na trhy a nese další hromadu desetiletých dluhopisů, tak si rating se zlatě vytištěnými písmenky třeba Aa3 může tak akorát zarámovat a pověsit na chodbu ve Strakově akademii. Rating je celkový popis, orientační hodnota. Nic více. Trhy se dívají na skutečná data. A na skutečnou důvěryhodnost měny, která je daná, mimo jiné, také jejím objemem, významem. A čestně: To můžeme mít na bankovkách samé Karly IV, ale tím tedy euro skutečně nedoženeme.

Nicméně okruhem se vraťme zpět. Na začátku tvrdím, že měna a dluh nesouvisejí. A tak to také je. Ale dodala jsem, že špatná správa státu a tvorba dluhu dokáže nakonec zničit každou měnu. Což samozřejmě trhy dobře vědí. Bohužel pro nás za dost podstatnou považují nejen celkový objem dluhu k HDP, ale také rychlost vývoje dluhu ve vztahu k HDP. A tak trhy nyní oceňují, že Řecko snížilo svoje zadlužení z předkovidové hodnoty 183,5 procenta na 146,1 procenta ke konci loňského roku. Určitě se jim líbí více, než naše cesta opačným směrem ze 31,9 procenta v první části roku 2020 na 44,3 procenta v prosinci roku loňského.