Bude zase někdy více dětí? A kdy asi tak?

Nebude. Přes všechny snahy vlastenců i nacionalistů všech zemí, kteří burcují národy k plození potomků, přes všechny více či méně sofistikované ekonomické pobídky, přes plamenná kázání kněží, více dětí už nebude.

Možná někdy v nějaké zatím neodhadnutelné budoucnosti se situace srovná. Skoro jistě se jednou počet lidí na naší planetě v podstatě stabilizuje, stabilizuje se i počet české populace (bez migrace). Ale naprosto jistě se toho nedožije moje generace, ani generace Husákových dětí (což je mimochodem naprosto zcestný název), ani mileniálové se toho nedožijí, a skoro bych se vsadila, že dokonce ani nyní narozené děti to dost možná nezažijí.

Politici i publicisté po celém světě bijí na poplach a sborově volají, že vymíráme. A vskutku, úbytek dětí je razantní a týká se v podstatě všech států světa, zvláště vyspělých, ale pořád více i rozvojových a noévě dokonce i poměrně chudých. Má to samozřejmě několik různých rovin, odlišných dynamik. Problém Číny je systémově jiný než problém České republiky, potíže Jižní Koreje nebo Japonska jsou jinak nastavené než potíže Ruské federace, naprostý kolaps porodnosti v Chile asi nemůžeme přesně srovnávat s dlouhodobou katastrofou v Thajsku. Celkově ale platí, že bez ohledu na odlišnosti a bez ohledu na rychlost někde postupně narůstajících demografických problémů a jinde spektakulárních zhroucení mohutnosti kohort na poloviční stavy během pěti let, jedno mají všechny státy světa v principu stejné: Žádný finanční a materiální recept na povzbuzení touhy plodit děti nefunguje.

V relativně malém českém rybníčku je zvykem moc do ciziny nekoukat. Máme fetišistickou posedlost hledáním vlastní cesty, obvykle to jde ztěžka a váhavě, s mnoha omyly a absurdními odbočkami. Je to drahé a stojí to mnoho času. A tak i nyní slyšíme skvělé nápady na dostupné byty pro mladé rodiny, zvýšení porodného, zvýšení plateb rodinám (milion za dítě), na okopírování polského nápadu s vysokou měsíční platbou na dítě a s nulovou daní pro mnoho rodin se dvěma a více dětmi. Samozřejmě nesmí chybět zaklínadlo dostupných mateřských škol, základních škol, středních škol i vysokých škol, variantních čtvrtúvazků, půlúvazků, dětských skupin na pracovišti a k tomu pochopitelně výzvy k celospolečenskému uznávání a oceňování matek. To všechno jsou samozřejmě bohulibé věci, ve většině z nich bychom skutečně měli dělat více a bylo by to správné. Ale na zvýšení úhrnné plodnosti (total fertility rate, TFR) někam ke kýžené hranici prosté reprodukce na úrovni 2,14 to nefunguje. Někdy se TFR po finančním impulsu trochu a dočasně zvýší, ale nic dlouhodobého a užitečného z toho neroste. Dokonce se dá říct, že ve srovnání s předpoklady funguje pumpování peněz naprosto zoufale. Ekonomicky jde v podstatě o trapasy s astronomickými náklady a minimálními pozitivy.

Ve skutečnosti je to takhle. To všechno, co tady u nás někoho napadlo, a dokonce pár věcí, které ještě nikdo nahlas ani neměl odvahu vyslovit, to všechno zkoušeli Japonci od osmdesátých let minulého století. Někdy začátkem sedmdesátých let jim TFR poklesla pod hodnotu 2,1. To znamená, že na jednu ženu v plodném věku připadalo 2,1 živě narozených dětí. Prostá reprodukce se tomu říká proto, že v tomto poměru nedochází k úbytku ani k růstu počtu obyvatel (samozřejmě když odmyslíme prodlužování věku dožití). O deset let později při hodnotě 1,7 začali Japonci panikařit a zahájili řadu rozsáhlých programů. Bylo to okořeněno také problematickou situací postupné stagnace ekonomiky a deflace, ale to není tak důležité, jako je spíše zajímavý fakt, že po 45 letech usilovné snahy uplatit národ k vyššímu plození děti se TFR dostala z oněch 1,7 na aktuální hodnotu 1,2.

Není třeba ale chodit zase tak daleko. Onen „nový“ polský plán, který by někteří chtěli u nás okopírovat, je z roku 2016 a jmenuje se Family500+. Jediný výsledek bylo velmi dočasné zvýšení fertility rate z hodnoty 1,3 na úroveň 1,5. Jenže po necelých pěti letech se tento výkyv srovnal a následoval sestup ještě níže, než jaký byl stav na začátku zvýšení podpory porodnosti.

Maďarsko má za sebou patnáct let usilovné snahy o růst počtu dětí na ženu v plodném věku. Faktem je, že začátek na úrovni 1,25 byl i na Evropu hodně nízko. Velké pobídky s astronomickými náklady v řádu vícero procent HDP vytlačily fertility rate před pěti lety na úroveň 1,65. Což, jak víme, má daleko i do té prosté reprodukce. Jenže od té doby začal zase pád a nynější úroveň TFR je pod 1,5. A celkové poměry v zemi vedly k celkem silné emigraci obyvatel, čili TFR sice byla relativně vysoká, ale dětí i celkově lidí v zemi ubývalo. Takže v onom roce 2010 mělo Maďarsko něco málo přes 10 milionů obyvatel, nyní to je sotva 9,6 milionu.

Co je nám ale do Maďarů, chtělo by se říct. Tak se podívejme na počty živě narozených dětí, tedy na tak zvané kohorty na českém území.

Graf: Počty živě narozených děti za kalendářní rok na území současné České republiky

Zdroj: data ČSÚ

I celkem letmý pohled na graf říká, že to není nic optimistického. A to údaje za rok 2025 budou ještě horší než za rok 2024, to berme jako jistotu. Zjevně není daleko doba, kdy jedna kohorta nebude mít mocnost větší než 80 tisíc živě narozených. To je, dejme tomu a velmi zhruba, polovina počtu ze sedmdesátých let a dvě třetiny úrovně před pandemií.

Nicméně v tom nejsme sami. Čína, která dosáhla na vrcholu své populační vlny zhruba v roce 2020 počtu obyvatel 1,426 miliardy, bude mít podle nejnovějších odhadů v roce 2100 pouhých 633 milionů obyvatel při dále silně klesajícím trendu. Rusko, které bylo začátkem devadesátých let šestou nejlidnatější krajinou světa se skoro 150 miliony obyvatel je nyní devátou nejlidnatější zemí s necelými 144 miliony obyvatel. V roce 2050 poklesne podle starší prognózy počet obyvatel na sotva 136 milionů. Prakticky jistě bude vlivem války vývoj ještě podstatně horší. Není tak úplně náhodou, že Rusko přestalo zveřejňovat demografické údaje, které jsou nyní tajné.

Tak dlouho se lidstvo děsilo malthusiánských představ o smrtícím přemnožení, hladomorech a obrovských válkách o území a potraviny, až tak nějak směřujeme spíše k pravému opaku. Na okraj. Oficiální aktuální odhady OSN předpokládají kulminaci populace Země někdy koncem tohoto století (2084) na úrovni kolem 10,3 miliardy. Kdybychom sáhli jen trochu do minulosti, najdeme v podobně oficiálních odhadech OSN hodnoty 12, 13 i 14 miliard v roce 2150. A naopak. Již nyní se hovoří o nutnosti zásadní revize oněch příliš optimistických čísel a roce 2084 a více než deseti miliardách lidí. Silné odborné hlasy předpokládají, že vrcholné číslo počtu lidí přijde v roce 2054 a sotva se přehoupne přes devět miliard. A někteří tvrdí, zatím jsou to spíše disidentské hlasy, ale kdo ví, že nejvyšší bod nastane ještě dříve a na ještě nižší hodnotě – před rokem 2050 a při pouhých 8,8 miliardy lidí.

V českém prostředí je v otázce počtu dětí potřeba vyrovnat se férově s jedním mýtem, který se jmenuje „Husákovy děti“. Podle pověstí vedlo k výkyvu počtu narozených dětí na začátku sedmdesátých let geniální demografické opatření výrazného zvýšení rodinných přídavků. Tedy ve skutečnosti to tak není a celý název „Husákovy děti“ je trochu podfuk. Právě na začátku sedmdesátých let začaly rodit silné ročníky poválečné, v podstatě šlo o poslední silné ročníky v české populaci, protože padesátá a šedesátá léta byla ve skutečnosti demograficky spíše tristní. Počty dětí byly ještě relativně přijatelné, jakkoliv silně klesaly, ale TFR postupně padala již tehdy pod prostou reprodukci. Přídavky na děti vedly k akumulaci počtu porodů do poměrně úzkého časového rozmezí s vrcholem mezi lety 1974 až 1978, vytvořily skok nedostatku škol a všeho dětského. V osmdesátých letech pak následoval hluboký propad, který byl ovšem jenom předehrou demografické tragédie devadesátých let. K obojímu by došlo i bez toho původního finančního stimulu, jen by ten vývoj byl více hladký, bez tak výrazných „zubů“.

Je zde tedy logická otázka: Když neuspěli Japonci, Poláci, Číňani a prakticky nikdo jiný, když máme vlastní historickou zkušenost neúspěchu a když je prokázáno, že ani značné výdaje na politiku více dětí nefungují, existuje reálná cesta k tomu, že přestaneme vymírat?

Podle mého reálně ne v tom smyslu, že by bylo možné otočit kormidlem za rok, dva nebo pět. Jak bylo řečeno, lze na rok, dva nebo pět udělat „demografický zub“, pomocí demografie na steroidech vytvořit několik málo mocnějších kohort, ale výsledkem bude o to větší následný pokles. Bojím se, že cesta k zastavení demografického průšvihu je daleko složitější než vytvoření nějakých dávek a daňových úlev. Je to dlouhá a soustavná práce na vytvoření optimistické, sebejisté společnosti, která bude důvěřovat ve vlastní budoucnost, respektovat svoje členy bez rozdílu, nebude si neustále rvát vlasy nad hrozivými vyhlídkami, nebude se opájet vizí zmaru a rozpadu, zahnívání a dekadentního umírání.

Opravdu si někdo myslí, že dnešní mladé generace se neženou do plození dětí kvůli lenosti, tragickému nedostatku bytů nebo zoufalé finanční situaci? Jistě, to všechno by mohlo být lepší, trocha pohodlnosti nesporně hraje roli, možnosti cestování a zážitků jsou největší v dějinách a bez dětí se svět poznává jednodušeji než s dětmi, byty pro mladé rodiny by určitě trochu pomohly a když má člověk dítě, tak peněz není nikdy dost. Ale v roce 1905, 1923 nebo1947 mladé páry nežily v žádném dramatickém blahobytu a přebytku. Skutečně ani náhodou. Přitom popravdě oproti svým předchůdců se i tehdejším mladým otevíraly nové možnosti zábavy a zážitků. Přesto to byly populačně obrovské roky. Ale byly to hlavně doby víry v lepší budoucnost, v to, že lze naplnit sny, byly to časy naděje, že svět bude lepším místem k životu.

Nemohu se zbavit dojmu, že přesně o toto jsme nynější mladé lidi připravili. Když si poslechnu v podstatě jakékoliv zprávy, otevřu si skoro kterýkoliv z moderních podcastů, tak slyším nějakého obvykle padesátníka, šedesátníka, sedmdesátníka či osmdesátníka věštit velké špatné, zmar, zánik naší civilizace a rozpad tradičních hodnot. Když svět neshoří v klimatickém žáru, zahubí ho homosexualismus, gendrismus nebo alespoň zánik svobody skrze zákaz spalovacích motorů.

Popravdě se současným mladým nedivím, že do téhle hysterie, kterou se nám tady podařilo společně vytvořit, se jim nechce mít děti. A vsadím skutečně hodně na to, že nějakých pár stovek tisíc navíc v pobídkách je opravdu neuplatí. Navíc se podívejme na ten graf. Do věku prvního dítěte vstupují ročníky druhé poloviny devadesátých let, tedy mimořádně slabé kohorty. Teď se na sto tisíc dětí ročně nevrátíme, ani kdybychom rodičkám dávali zlaté prase. Jistě. Zlepšujme prostředí pro rodiny s dětmi. Ale ještě více se soustřeďme na to, vytvořit přátelskou, sebejistou, bezpečnou a optimistickou společnost. To zastaví demografický pád spíše než krátkodeché úplatky.