Bude benzín za stopade?

Tankování pohonných hmot se pomalu stává pro mnoho lidí otázkou cesty do banky pro úvěr a teprve pak cesty na pumpu. Jasně, přeháním. Ale faktem je, že ta cenová křivka je z hlediska motoristů černá můra.

Několik poznámek na okraj. Donald Trump může vinit z drahé ropy ukrajinské útoky na ruskou ropnou infrastrukturu, ale uspěje asi jen u svých naprosto nejvěrnějších fandů. Těžko zakrýt fakt, že za tenhle zmatek může primárně a vlastě naprosto jenom a pouze jeho zpackaný útok na Írán. Který už navíc začíná mít z hlediska odhadu délky rozměry třídenní speciální operace ruské armády na Ukrajině. Na konci února mělo být hotovo „během několika málo týdnů“. Těch „několik málo týdnů“ trvá už déle než půl roku. Zřejmě už se nám z toho postupně stává druhá nejdelší blesková válka v dějinách.

To jen poznamenávám na okraj pro všechny, kteří měli dětinskou radost z druhého zvolení DT americkým prezidentem. Já být jimi, udělám pořádnou cenzuru sociálních sítí, protože takto zpětně nevypadají příliš chytře (co jsem se tedy letmo dívala, tak u některých již drobné „mazání“ i proběhlo). A že představa vlivu ukrajinských útoků na ruské rafinerie na cenu ropy a pohonných hmot je jalový výkřik, je dost jasné z grafu, který přikládám (poznámka: jako cenu ropy jsem brala spotové denní ceny, nikoliv obvyklé burzovní časové kontrakty, takže hodnoty USD/barel jsou trochu jiné, než se objevuje v novinách).

Zpět k věci. Co je však českému řidiči platné, že si může zanadávat při tankování na amerického prezidenta, když účet musí zaplatit sám, že?

Takového řidiče totiž napadá nutně jiná otázka: Kam až se ta cena vyšplhá? Nenaplní se skutečně prorocká slova Jindřicha Rajchla (pravda tedy řečená v naprosto jiné souvislosti a pracující s naprosto jinými důvody, které se ukázaly býti marginálními)? Nicméně: Nebude jednoho nedalekého dne benzín za stopade?

Tak zle nebude, ale je to skutečně oříšek, říct v naší globální situaci něco racionálního k situaci, která je ovlivňována jedním naprosto iracionálním rozhodnutím za druhým.

Takže nehodlám leštit křišťálovou kouli a házet zde nějaké bezcenné věty jako „V horizontu dvou měsíců mohou ceny překročit i 60 nebo 70 korun za litr“ nebo „Situace se rychle uklidní a nad padesát korun se na delší dobu nedostaneme“. Byla by to prázdná slova.

Co je podstatnější: Může s tím něco dělat vláda a měla by něco dělat? A také: Jak, jaká opatření by měla učinit? Protože „může“ a „měla“ a „jak“ jsou samozřejmě různé věci.

Obecně: Moc toho dělat nemůže. Je schopna zmírnit šoky, ale není schopna jít proti globálním fundamentům. Prostě v daných poměrech platí, že pokud bude ropa někde vysoko nad 100 dolary za barel, tak skutečně nemůžeme očekávat benzín za 35 korun. Ani za 40 korun. Tak to prostě je, nebudu ani vysvětlovat proč, nechci urážet mé milé vzdělané čtenáře banalitami.

U první části dvojotázky (může?) za mne platí, že ano, přičemž snaha o širší dohodu v rámci V4 nebo ještě raději Evropské unie je podstatnou podmínkou k tomu, aby bylo rozumné přejít od „může“ k činům. Držet při nemalých finančních obětech veřejného sektoru ostrůvek cen odtržený skokově od okolí je nesmysl. To pak musíte zavádět takové absurdity, jako prodej podle značky a podobně. A když by takový systém existoval déle, všechny výmysly na omezení prodeje jen pro „naše občany“ budou obcházeny, nakonec nutně skončíte u přídělového systému. Tedy pokud do hry vstupovat, tak pokud možno velmi koordinovaně s partnery.

Měla by ale vláda (tedy pokud možno vlády) něco dělat?

Odpovím teoreticky a pak pragmaticky.

Teoreticky neměla, protože z hlediska dlouhodobého nemá šanci.

Pragmaticky měla. Jedna věc jsou náklady samotné změny (dejme tomu zvýšení obvyklé cenové hladiny ze 60 dolarů „před Trumpem“ na 110 dolarů „s Trumpem“). To je problém, ale větší problém je rychlost než samotný růst. Cynicky řeknu, že jednoho dne by cena byla tak či onak 120 dolarů, stejně, jako bych před šedesáti lety, kdy stál barel (střelím od boku, nechce se mi to hledat) třeba dva a pak tři dolary, s klidným svědomím prohlásila, že to jednou bude dvanáct. Jenže bych neměla ponětí, že na těch dvanáct skočí ropa během nějakých tří měsíců na přelomu let 1973 a 1974. První ropný šok se tomu neříká proto, že by si nikdo neuměl představit, že někdy jednou bude barel ropy za dvanáct dolarů. Šok z toho udělala rychlost změny.

Náklady růstu ceny jsou samozřejmě značné, ale náklady šoku jsou ještě větší. Vláda nedokáže dlouhodobě bránit růstu ceny (tedy česká vláda, u některých jiných je to otázka), ale dokáže alespoň zmírnit náklady šoku.

A to by udělat měla.

A teď jak.

Samozřejmě platí již řečené, totiž v dohodě s jinými. Tedy si představme, že taková dohoda existuje.

Pak lze určovat maximální cenu, tedy přehazovat náklady na importéry, zpracovatele a distributory. Nebo snížit DPH případně spotřební daň, nebo oboje, což znamená nést náklady z veřejných financí (přenést to na občany, ale zprostředkovaně).

První postup hrozí problémem správného stanovení ceny. Stačí vcelku malá chyba a nejezdí nikdo, protože nedonutíte systém pracovat, pokud by to bylo ztrátové. Druhý je přendávání z jedné kapsy do druhé a získává se jenom čas.

Přes všechno považuji za optimální kombinaci obou postupů. Snížení daně s regulací, která produkční systém donutí přenést úlevu do cen, to je asi slušná varianta.

Technicky jde o náročnou operaci, není to tak jednoduché, jak by si někdo mohl myslet, ale je to schůdné.

Pokud k tomu nakonec dojde, měla by vláda předeším férově občanům vysvětlit, že koná pod tlakem a že nedokáže delší dobu vzdorovat světovému vývoji. Že zvládne jenom za peníze občanů a podniků zmírnit náběh dopadů ropného šoku na občany a podniky.