Bojme se o Evropu nebo bojme se Evropy?

Každý racionálně smýšlející a ekonomicky znalý člověk je poněkud vyděšený z toho, co se děje s evropským průmyslem. My jsme zvláště vyděšeni, co se děje s průmyslem českým. Říká se tomu deindustrializace.

Dalo by se říct, že v našich podmínkách dodává průmysl až příliš do HDP, tedy že jeho podíl v ekonomice je „přehnaný“. Ve srovnání s vyspělými státy, s těmi opravdu bohatými, je to pravda. Hodně zjednodušeně řečeno přispívá u nás průmysl k tvorbě HDP zhruba 30 procenty. Pro srovnání: Švýcarsko je pod 25 procenty, unijní průměr klesl pod 20 procent, ve Spojených státech je to méně než 18 procent a tak dále. Přičemž dlouhodobě podíl průmyslu postupně klesá. Spíše pro zajímavost: V roce 1990 byl podíl průmyslu asi 62 procent. Pamětníci nicméně vědí, že podle toho také vypadal vzduch, voda, celkově příroda a s tím vším i věk dožití obyvatel. Čili nelze říct, že by pokles významu průmyslu byl nutně negativní jev, v mnoha ohledech je to naopak.

Pokles vlivu průmyslu není totiž sám o sobě nic divného. Dokonce i v Číně, která je stále manufakturou světa, klesá podíl průmyslu z hodnot nad padesáti procenty na současných necelých 40 procent a trend pokračuje i přes krizi stavebnictví dál.

Skutečná deindustrializace totiž není prostý pokles podílu průmyslu na HDP. Tento jev nastává, až když se reálně snižuje průmyslová produkce. Není to úplně jednoduché, ale jako skutečnou deindustrializaci nenazýváme stav, kdy průmysl roste pomaleji než jiné sektory, takže tím matematicky nutně nastává pokles jeho podílu na HDP. Deindustrializací nenazýváme ani to, kdy průmysl měřeno objemem produkce ve stálých cenách stagnuje. Jenže dostali jsme se do stavu, kdy ve skutečnosti mizí, kdy podíl ostatních sektorů roste díky tomu, že průmysl klesá. A to je problém.

Hospodářský a v důsledku i sociální.

Jako obvykle v posledních desetiletích, máme stejnou potíž jako Německo. Já vím, že to spoustu lidí naštve a mnozí to neslyší rádi, ale my jsme ekonomicky skutečně jednou ze spolkových zemí. S tím toho příliš neuděláme, to je geografická logika. A německé hospodářství je na tom špatně. Dokonce hůře, než by se mohlo zdát. Samozřejmě meziroční pokles v řádu nižších desetin procenta, jaký u sousedů letos nastane, není sám o sobě nic tak děsivého. Jenže země je sužována mnoha a mnoha dalšími problémy a poměrně dynamická deindustrializace (rychlejší než u nás) k nim patří na jednom z prvních míst.

Samozřejmě důvody jsou asi evidentní. Příliš rychlá zelená transmise, navíc technologicky nezvládnutá (elektromobilita je klasický příklad), pomalé reformy (naše digitalizace je na tom lépe než německá), přílišná moc odborů a nepružný trh práce… Dalo by se pokračovat dlouho.

A co hůře. Naši sousedé ztrácí své postavení v patentových řešeních. Loni vzrostl počet patentů podaných subjekty s domicilem v Německo jen o 1,4 procenta. Celkově evropský úřad EPO zaregistroval růst dvojnásobný. Horší je to v delším srovnání. V absolutních číslech podaly německé firmy loni necelých 25 tisíc patentů, což je o skoro tisíc méně než v roce 2014.

Abychom si ujasnili, co znamená v tomto směru Česká republika, tak ještě něco málo čísel. Loni EPO registrovalo skoro 200 tisíc patentů. Z ČR jich pocházelo celých 241, což je sice skoro nejvíce v historii, ale zároveň jde o pouhopouhých 0,12 procenta evropského stavu. Někoho by mohlo uklidnit, že to je stále podstatně více než třeba Rusko (135), jenže velikostně srovnatelné Rakousko jich má desetkrát tolik a třeba Jižní Korea si pro Evropu registrovala 60x více řešení. Pouhá společnost Samsung asi 20x více než Česká republika.

Jenže toto zaostávání se stalo celoevropským problémem. V podstatě hlavním tahounem růstu počtu patentů jsou totiž mimoevropské země. A prim hrají právě Jižní Korea a samozřejmě Čína. Což se, stejně jako deindustrializace a další jevy, jednou projeví v poklesu životní úrovně Evropanů. A to spíše dříve než později.

Správná otázka je, co s tím hodlá dělat Evropská unie.

Staronová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen si na to objednala studii od bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho, nesporně svrchovaného ekonoma označovaného (díky zásadnímu podílu na zvládnutí dluhové krize eura) podle známé nezastavitelné herní postavičky SuperMario. Kdo by se tím chtěl pročíst, studii nalezne ZDE.

Když si sečteme recepty ze studie a složení nové Evropské komise, není to zrovna výsledek, který by zaručoval, že Evropa zastaví deindustrializaci a technologické zaostávání.

Zpráva požaduje především nové obrovské investice do inovací. Dobrá, to je zajímavé, ale proč má ty investice dělat EU? Umí to lépe, než pánové ze Samsungu? Navíc mají být „na dluh“. Investuje Samsung do vědy a výzkumu „na dluh“? Další recept je pokrok v odstraňování překážek uvnitř společného trhu, pokračování federalizace se to dá také nazvat. To se zdá racionální, jenže ve skutečnosti společný trh funguje celkem dobře. Určitě nejlépe z celé EU. Naprosto jistě lépe než evropský vesmírný program, který za těžké peníze nedávno slavně vypustil nosič o generaci starší, než už roky používají americké soukromé firmy. Třetí oblastí je snižování závislosti na Číně a dalších nespolehlivých dodavatelích v oblasti strategických potřeb a energetiky. To je v pořádku, ukázalo se jako velmi rizikové být závislý na divných režimech. Jenže jak s tím souvisí pouhé přihlížení deindustrializaci kontinentu?

Komise je složená, hovořím o klíčových místech a portfoliích, z vizionářů Zeleného údělu. Nerada to píšu takto zkratkovitě přímočaře, chtělo by to vzít jméno po jménu, ale věřte, že to tak v krátkosti je. Za mne se jedná o strategickou chybu velkých rozměrů. Evropa potřebuje krizové manažery, kteří zastaví zaostávání a stabilizují ekonomický systém. Dostala vizionáře, jejichž dlouhodobě možná i správné a jistě šlechetné představy kvůli jejich technologické nereálnosti dovedly Evropu tam, kde nyní je. Takže se z problému máme dostat tím, že do ohýnku hodíme další kusy problému?

Cítím se samozřejmě Češkou, vedle toho ale do jisté míry i Evropankou. Jenže nyní se nutně musím o Evropu bát, stejně jako se musím bát Evropy.

Co je tedy nyní úlohou této i jakékoliv příští politické reprezentace České republiky? Musíme skutečně rychle najít napříč Unií silné spojence, kteří místo strategických vizí na třicet let přinesou společně na jednací stůl racionální rychlá opatření pro nejbližší roky. Nynější přeregulovanou Evropu je potřeba zjednodušit, udělat ji pružnější, „kapitalističtější“. Protože jak to vypadá dnes, tak až EU vypustí vesmírný nosič další (alias současné) generace, budou si Musk, Berzos a Branson rozdělovat zlato, stříbro a bronz ze závodu o Mars.