Bilion na zbrojení. Jímá vás hrůza?

Pokud budeme v letech 2025 až 2029 dodržovat naše spojenecké závazky (minimálně 2 procenta HDP na obranu), což nesporně budeme, tak během těch pěti let vynaložíme na tento účel asi 930 miliard korun.

Řekněme tedy bilion, s pěkně kulatými čísly se lépe počítá. A to zaokrouhlení nahoru není zdaleka tak velké, jak se může zdát – v propočtu jsem použila velmi konzervativní růst HDP a držela se striktně dvou procent každý rok, přičemž je vcelku zřejmé, že v některých letech bude nutné tuto hranici překročit.

Každopádně bilion je skutečně obrovská suma. Konec konců je to tisíc miliard. Abychom si to nějak přiblížili. V roce 2023 dosáhnul nominální HDP České republiky 7,62 bilionu korun, což lze napsat také jako 7620 miliard korun. Letošní státní rozpočet České republiky má naplánovaných výdajů za 2,192 bilionu korun. Za jeden bilion korun by bylo možné postavit pět jaderných bloků (pokud by jede stál opravdu 200 miliard, jak je plánováno). Tak tolik k velikosti bilionu.

Nejsem žádná odbornice na výzbroj, výstroj a náklady armády, skutečně nemám nejmenší ponětí o tom, zda je lepší mít více děl nebo více tanků, takže podobným úvahám se zdvořile velkým obloukem vyhnu. Co ale vím naprosto jistě, to je toto:

Bilion lze utratit buď způsobem, který nebude mít žádný velký příznivý dopad na domácí průmysl, HDP a potažmo životní úroveň, nebo se to dá utratit způsobem, který přinese prospěch domácí ekonomice i obyvatelům. Samozřejmě investice do zbraní jsou samy o sobě vždycky investice „mrtvé“, jejich výsledkem není multiplikační efekt v následném opakovaném vlivu na HDP (jako dejme tomu u stroje nebo elektrárny). Když si pořídíte tank nebo obrněné vozidlo, pořídíte si jen spotřebu, tedy náklady na provoz a údržbu, nemluvě o posádce. Ale je skutečně rozdíl, zda v případě, že za tu vojenskou techniku utratíte 100 miliard, z nich tak českou ekonomikou „proteče“ miliard 10 nebo 50. A ten rozdíl je z hlediska impulzu pro národní hospodářství skutečně obrovský, protože nejde jen o tu sumu, ale i o technologie a související investice.

Je k tomu potřeba poznamenat několik věcí, které vypadají trochu vojensky „odborně“, ale ve skutečnosti je asi ví vlastně každý.

První: Co se týká mimořádně sofistikovaných systémů, jako jsou letadla, prostředky protivzdušné obrany, raketové vojsko, nejsme schopni skoro nic takového (kompletně od A do Zet) vyrobit vlastními silami v kategorii, o jaké je řeč (samozřejmě umíme proudová letadla, ale nikoliv bojové stroje páté generace). Někde nejsme schopni ani nějaké zásadní kooperace ve výrobě (třeba dosažení 50 procent podílu českého průmyslu). Čest výjimkám, ale speciálně u letadel jde o velmi specializovanou oblast. Ale i zde dokážeme mnohé komponenty zajistit a u jiných potřebných sofistikovaných zbraní je český průmysl nesporně schopen širokého zapojení.

Druhá: Lehká výzbroj armády je často opomíjená oblast, kde je možné i při dodržení všech mezinárodních standardů soutěží dosáhnout vysokého podílu vlastní produkce. A ostatně se to tak i děje, pravda s jistými obtížemi, které by se již v budoucnu skutečně neměly opakovat. Pokud by nastala podobná nehospodárnost a ostuda jako v případě útočné pušky BRAN1 z České zbrojovky, a cenově i v případě BRAN2, tak to znamená úplné zpochybnění jakéhokoliv upřednostnění českého průmyslu.

Třetí: Výstroj. Ještě více opomíjená část vybavení. Přičemž platí to stejné, jako u lehké výzbroje.

Pro ty, kdo nad bilionem korun sprásknou ruce a vyděsí se, že lepší by bylo stavět domy sociální péče pro naše seniory, je třeba přiblížit dopady zbrojení a financování obrany na ekonomiku.

Když si vezmeme celkovou sumu na obranu v roce 2024, jde o 160 miliard korun (a opravdu se jedná o zhruba ta dvě procenta HDP).

Skoro devět miliard z toho je mimo gesci ministerstva obrany – jedná se například o stavební úpravy mostů a silnic vykonané s ohledem na armádní potřeby. To jsou peníze, které v podstatě bezezbytku „protečou“ do české ekonomiky a přispívají k tvorbě HDP v rámci vládní spotřeby. Mají standardní dopady na hospodářství, takže část se vrátí v daních z příjmu, část ve zdanění spotřeby, vyvolají nějaké investice, které se propíšou do zvýšení HDP a tak dále.

Ze zbylých 151 miliardy utratíme za zbraně, informační technologie, infrastrukturu a na další investice o trochu méně než polovinu. Letos by to mělo být téměř 73 miliard (v tom jsou i platby za dlouhodobé nákupní projekty). Takže o něco více než polovina jde na platy, sociální zabezpečení bývalých vojáků, na pomoc veteránům a péči o ně, na vojenské zdravotnictví a vojenské školství, ale také na investice do nemovitostí.

O té druhé části můžeme s klidem prohlásit, že se v podstatě kompletně vrací do ekonomiky. nakolik efektivně z hlediska multiplikačních dopadů na růst je nicméně diskutabilní. Ale přinejmenším v těch výdajích do budov a obecně na udržení a rozvoj majetku nesporně nějaký vliv je. A u těch ostatních není (z ekonomického hlediska!) rozdíl mezi financováním školství a obrany.

Dosud jsme tedy viděli povětšinou výdaje, které nemají samy o sobě nějak zásadní pozitivní dopad na ekonomický růst, snad až na vzpomenuté miliardy investované do nemovitostí.

Samozřejmě nejzajímavější část nám však ještě k posouzení zbývá, a to je těch skoro 73 miliard, které zjednodušeně můžeme nazvat „zbraně, výstroj, infrastruktura“. Hlavní „bojový“ balík je skoro 40 miliard. Tedy strategické zbraňové projekty.

Z oněch 33 miliard (bez strategických projektů) má většina charakter takových výdajů a investic, které mají již výše popsané dopady na růst ekonomiky. Směřují k dodavatelským firmám, zvyšují jejich příjmy, v důsledku pak platy zaměstnanců a tak dále. Propisují se tedy do růstu.

Ale stejně je tou pro českou ekonomiku nejzajímavější a potenciálně nejužitečnější částí zbývajících 40 miliard (v roce 2024, v dalších letech bude tato suma samozřejmě růst) vynaložených na strategické armádní projekty. Nesporně by naším cílem mělo být, aby alespoň polovina této sumy končila v české průmyslu díky jeho zapojení do projektů. Kdyby to bylo více, tím lépe. V případě švédských obrněnců CV90 vláda do podmínek soutěže včlenila domácí dodávky ve výši 40 procent, nakonec možná dokonce přesáhnou polovinu. Není důvod, proč by tato meta neměla být pro budoucnost základním cílem.

Co je ale skutečně klíčové není to, zda z této části výdajů půjde do domácích firem 40 % nebo polovina a do zahraničních druhá polovina či 60 %, ale obrovský modernizační a technologický potenciál, který se před českých průmyslem od optiky po strojírenství a elektrotechniku otevírá. Zbraňové systémy (přinejmenším některé) jsou nejsofistikovanější a technologicky nejvyspělejší produkty. Zvládnutí subdodávek (přinejmenším některých) znamená posouvání firem k vyšší přidané hodnotě, efektivitě, k novému know how. A v případě zvládnutí těchto výzev pak také možnost stát se součástí dodavatelských řetězců velkých špičkových zbrojovek.

Tady tkví hlavní multiplikační potenciál výdajů na zbrojení. A můžeme si přát mír jak chceme, nevyužít však této šance by bylo… Přinejmenším hloupé.

Vláda minulá, tato i budoucí si dávaly jisté podmínky o zapojení českého průmyslu v roli subdodavatele. Někdy s menším, jindy s větším úspěchem. Pro další roky (které znamenají akceleraci výdajů, a tedy také nepoměrně větší kontakty s těmi špičkovými producenty) by však bylo potřebné přijít s celkovou inovovanou a zdravě „agresivnější“ strategií podpory obranného průmyslu. Bylo by vhodné otevřít větší prostor pro podporu investic v této oblasti, bylo by vhodné podpořit více obrannou vědu a výzkum, rehabilitovat zbrojní průmysl z hlediska státní politiky a ostatně i naznačit finančním institucím ještě důrazněji, že obrana je strategická priorita této země. Protože jakkoliv se na tomto poli situace pro obranný průmysl zlepšuje, pořád to není úplně bez problémů. Přijetí i vcelku povšechného dokumentu typu „Státní politika rozvoje obranného průmyslu“ by mohlo pomoci.

V propočtech na začátku textu hovořím o pěti letech (2025 až 2029). Připravme se ale na to, že tato vlna zbrojení nebude ani zdaleka takto krátká. Kdepak. Počítejme s tím, že hovoříme o perspektivě deseti nebo ještě píše dvacetileté. Svobodné a svobodomyslné vyspělé země potřebují odstrašit některé ostatní (neřešme nyní které) nejen od myšlenek na symetrickou válku, ale i od myšlenek na asymetrické útoky. Smiřme se s tím, že zbrojit se bude a to, co zažíváme, není krátký módní výkyv.

A zde platí: Čím více se nám jako zemi podaří na tuto vlnu zbrojení nasednout, tím budeme za prvé ve větším bezpečí, za druhé to bude mít i dobrý vliv na ekonomický růst a prosperitu. Ano, veřejné finance zapláčou. To je fakt. Nicméně zdaleka to nemusí být jen ztráta.

P.S. Jinak rovnou odpovím na výtky typu „nemáme na důchody, ale na zbraně máme“. Stát má ze svého principu jen několik málo základních funkcí. K nim patří zajištění vymahatelnosti smlouvy a obecně práva, zajištění vnitřní bezpečnosti a zajištění před útokem zvenčí. Oproti tomu je výplata důchodů výmysl relativně nedávný, jak známo bismarckovský. Obrana před vnějším nepřítelem je ovšem funkce státu od jeho prvopočátku. Naprosto nezpochybňuji práva dvou milionové skupiny seniorů, ale obrana je zajišťována pro všech 10,7 milionu obyvatel.

P.S.II A ano. Vím, že je 21. srpna. Já si tanky v ulicích českých měst velmi dobře pamatuji. Právě proto, že bych skutečně nerada, aby něco podobného zažili naši potomci, považuji masivní dozbrojení naší armády za naprostou prioritu. Neboť: Si vis pacem, para bellum.