Americký celní šerm z jiného úhlu

Jsem daleka tomu, abych se jakkoliv pletla do řemesla komukoliv, dokonce ani americkému prezidentovi ne. Konec konců dostal hlasy svých občanů, je jejich společnou věcí, jak s tím naloží.

Ale v českém prostředí vzniká několik dost podivných nedorozumění, které se k nám trochu zmatenými cestami z Ameriky přenášejí.

A k těm se chci alespoň zběžně vyjádřit. Protože nechat to být znamená, že bychom se tady mohli v dalších letech plácat v naprostém pojmovém zmatku, což by tedy nebylo nic nového, ale ony nám ty dosavadní stačí, přidávat další snad ani není třeba.

První z těch nedorozumění je zvláště humorné, když vytváří představu vnitřních daní a nějakých vnějších daní, které jakoby za občany státu zaplatí někdo jiný.

To je vskutku obdivuhodný nesmysl, který, obávám se, souvisí s použitím onoho proslaveného selského či zdravého rozumu. Nevím přesně jak to převyprávění o přenesení daně „vně ze země“ vzniklo, ani to nehodlám zkoumat. Není to důležité, podstatné je, že takhle ekonomika nefunguje.

Tak si to proberme. Samozřejmě u standardní daně je všechno zjevné. Bud se zdaní spotřeba nebo příjem nebo majetek a výsledkem jsou peníze pro veřejné rozpočty od vlády po obecní úřad v Horní Dolní alias v Hick Town.

A jistě, selský rozum našeptává, že když při dovozu zdaním plastové serepetičky, tak tedy získám peníze „zvenku“. Čili jakoby nedaním vlastní nebohé občany ale právě ku jejich prospěchu zatížím vychytrale platbou nějaké zlé občany jiné země. Což mi může být jedno, a vlastně dobře jim tak.

Nesmysl. Téměř naprostý.

Daním (povětšinou) zase jen vlastní občany. Clo se stane (spíše ve větší, někdy v menší míře) součástí ceny a tu cenu nikdo jiný než spotřebitel nezaplatí. Jistě, je zde nějaká šance, že dodavatel zaplatí clo ze svého zisku, čili zachová cenu, jen nic nevydělá. Nu, je to hezká představa, jen tak úplně nefunguje, přinejmenším tak nefunguje na náročných trzích, kde jsou ceny dlouhodobě podrobeny tvrdé konkurenci. Pak je tu možnost, že se dovoz sníží, a je nahrazen domácí produkcí. To ale znamená, že poklesne celková konkurence na trhu a v důsledku pak vzrostou ceny. Ty zase zaplatí občan spotřebitel. Žádné „peníze zvenku“ se nedostaví.

Abych byla přesná: Samozřejmě státní rozpočet je „v pohodě“, ten svoje peníze z cel dostane. V tomto smyslu „vnější zdanění“ funguje. Otázka je, na čí úkor. Že to je na úkor zahraničních výrobců, to je přání selského rozumu, nikoliv realita.

Neexistoval, neexistuje a nikdy nebude existovat způsob, jak tuto elementární drobnost obejít. Nejen v oblasti cel. Obecně.

Cla však mohou mít řadu důvodů, někdy dokonce mohou zemi i krátkodobě pomoci. Lze si představit naprosto oprávněná cla. Taková například chrání domácí trh před nekalou soutěží ze strany zahraničních dotovaných producentů. Cla také mohou pomoci obnovení schopnosti strategických výrob potřebných pro zbrojení nebo zdravotnictví, protože tam je spoléhání na dodávky z nejisté ciziny problematické. Ale v základě nikdy nevytvoří ani střednědobý a již vůbec ne dlouhodobý ekonomický a finanční užitek. Cla totiž zázračně nezvýší přidanou hodnotu. Dokonce i když se jen tváří, že geniálně mění její distribuci, ani to není pravda. Nemění. V naprosté většině případů jsou cla zcela hloupá a udělají víc škody než užitku.

Ta americká nejsou výjimkou, alespoň pokud je posuzujeme podle doprovodné frazeologie. Pokud nová americká administrativa přichází s myšlenkou, že USA budou znovu velké díky zdanění dovozů, slušně se usmějme a mysleme si svoje. Pokud nicméně takto mezi námi doma mohu nabídnout vlastní pohled na věc, pak cílem onoho šermování cly je naprosto něco jiného než naplnění ekonomických záměrů. Protože se odmítám smířit s tím, že v americké administrativě nikdo nečetl Smithe, Ricarda a dokonce ani Petici výrobců svíček od Bastiata.

Druhý podivný omyl kolující českým internetem je, že využívání celních bariér je znak konzervativní hospodářské politiky a snad je dokonce pravicové. To až trochu bolí.

Tedy ono existuje mnoho rozličných významů pojmu pravice i konzervatismus. Samozřejmě můžeme (v rámci bolševické hierarchie oprávněně) říct, že Vasil Bilak byl oproti reformnímu Vasilu Mohoritovi vyslovený konzervativec. Ale z hlediska klasického dělení ideových směrů není na clech naprosto nic konzervativního a už probůh vůbec ne pravicového. Mohu ujistit všechny čtenáře, kterým se tyto poněkud upocené pokusy o vysvětlení celního šermu dostaly před oči, že to je akt interpretačního zoufalství.

Také jsem viděla tezi, že ony celní kroky současného prezidenta jsou pokračováním reaganomiky, tedy odkazu Ronalda Reagana. Těžko však hledat odlišnější koncepty. Neoliberálně konzervativní Reagan otevíral trhy a daňové výnosy optimalizoval s využitím Lafferovy křivky. Tím lákal investice a nové produkce do země. Nynější americká administrativa vysvětluje cla tím, že jejich pomocí donutí producenty vyrábět v USA a přinejmenším slovně věří dokonce i tomu, že toto celní a daňové inženýrství přinese zemi nebývalý rozkvět.

Jak jsem zmínila výše, považuji to celé za slovní obal globálních politických cílů, který jim dává jakoby ekonomický kabát, přičemž jsem přesvědčena, že tomu kabátu lidé z americké administrativy ve skutečnosti nevěří.

Jen krátce nastíním, v čem je potíž. Představa toho, že cla donutí producenty přenést výrobu do USA je reálná, samozřejmě. Je možné to prosadit. Dokonce u již zmíněných strategických produkcí mohou být náklady oprávněné a vysvětlitelné. Protože jejich návrat je ve strategickém zájmu země, jde o zájem veřejný, což opravňuje politiky uvalit na občany náklady takového rozhodnutí. Velmi jednoduše až primitivně. Pancíř na tank z Pensylvánie bude dražší než stejný dovezený z Číny nebo z Indie. Ekonomicky je užitečnější jeho dovoz, protože je tím využitý prostor vytvořený různými komparativními výhodami. Díky tomu je celkově produkce levnější, dosahuje stejného výsledku s nižšími náklady. A to přináší prospěch výrobci i kupujícímu. Jenže z pohledu veřejného zájmu a strategické bezpečnosti je v případě pancíře (nebo penicilínu) lepší donutit daňové poplatníky, aby si připlatili. Jde o ochranu před problémem „Co když nám Čína přestane dodávat pancíř nebo penicilín?“

Jenže je absurdní rozprostřít pojem veřejného zájmu na kompletní plochu obchodu. Ptejme se poctivě: „Proč je výroba vně země?“ To právě plyne z využívání komparativních a absolutních výhod. Čím důsledněji jsou využívány, tím nižší jsou dosahované náklady. Z toho má prospěch finální spotřebitel, protože má nižší cenu a díky tomu může utrácet za mnoho jiných věcí. Rozhodnutí zabránit dovozu, aby se vyrábělo doma, znamená zároveň rozhodnutí, že produkt bude dražší. Ta výroba se vystěhovala „ven“ právě proto, že „doma“ byla příliš drahá. Tečka, tak to je, není únik. I když donutím cizince, aby vyráběli u mne doma, budou varábět za moje domácí náklady. U pancíře či penicilínu to lze dobře obhájit. Ale u lepidla na papír nebo ponožek?

Takže: Důvody, proč se stovky tisíc produktů nevyrábějí ve Spojených státech, nelze smáznout jedním podpisem. Ani prezidentským. U strategických výrob je návrat technologií zpět včetně nutných nákladů opodstatněný neekonomickými důvody. Ale u běžné produkce to znamená naopak vyšší zdanění domácích spotřebitelů. Nikoliv nižší.

Vrátím se na začátek. Je to věc americké administrativy a voličů. Ať si to vyřeší podle svého. Ale prosím nepřebírejmě absurdní vysvětlování ekonomicky nesmyslných kroků a jejich nazývání geniálními národohospodářskými tahy. Jsou to možná (nevím) geniální politické tahy a umožní Američanům dosáhnout zamýšlených cílů, ale s ekonomickým mistrovstvím nemají nic společného.