Politická fraška za peníze daňových poplatníků!

Nedůvěra vládě neprošla, opozice si zakřičela a účet zaplatili občané. Šestnáct milionů korun za politické divadlo s předem známým koncem. Skutečný příběh se ale odehrává jinde...

Kauza údajného vydírání prezidenta republiky Petra Pavla ministrem zahraničních věcí Petrem Macinkou dospěla do své zatím závěrečné fáze. Vyvrcholením celé této aféry byla snaha opozice vyslovit nedůvěru vládě Andreje Babiše. Vzhledem k rozložení sil v Poslanecké sněmovně bylo všem jasné, že tento pokus o svržení vlády bude neúspěšný. Otázkou tak zůstává, proč občané museli být svědky poltického divadla s předem jasným koncem? Podle propočtů mnohých ekonomů stojí jeden den jednání pléna Poslanecké sněmovny přibližně osm milionů korun. Z veřejných peněz tak daňoví poplatníci zaplatili přibližně 16 milionů korun, aby se dozvěděli, že vláda České republiky má stále důvěru Poslanecké sněmovny a karavana jede dál. Trochu drahý špás, nemyslíte?

A já se ptám, milá opozice, jaký byl Váš „plán B“ pro případ, že by Váš plán vyšel a Poslanecká sněmovna by vyslovila vládě nedůvěru? Co by se stalo poté? Je některá ze stran současné opozice připravena vstoupit do koalice s Andrejem Babišem? Byly by opoziční politici ochotní jít do rizika předčasných parlamentních voleb? Do boje s nejasným výsledkem, kde voliči často svým hlasováním trestají toho, kdo politickou nestabilitu a předčasné volby vyvolal? Můžeme se domnívat, že výsledek předčasných voleb by byl podobný tomu, jaký měly řádné volby do Poslanecké sněmovny v roce 2025. A já si tedy znovu kladu otázku, v čí prospěch opozice koná?

Mnozí tvrdí, že hlavním poraženým celé této politické taškařice jsou Motoristé sobě. A jejich dvě hlavní tváře – Petr Macinka a Filip Turek. Premiér Andrej Babiš se ve středu 4. února 2026 sešel na Pražském hradě s prezidentem republiky Petrem Pavlem. A výsledek jejich společného jednání? Zahraniční politiku státu bude nyní koordinovat předseda vlády výhradně s prezidentem. Bilaterálně, bez účasti ministra zahraničních věcí. Proč Andrej Babiš tolik ustupuje prezidentu republiky a výrazně se nepostaví za svého vicepremiéra Petra Macinku a zejména ministerského aspiranta Filipa Turka? Odpověď se nabízí. Sám Andrej Babiš dle mého názoru o účast Filipa Turka ve svém kabinetu nemá zájem. I když můžeme mít k osobě Filipa Turka spoustu výhrad, jedno mu upřít nelze. Je výborný v práci se sociálními sítěmi. Na svých sociálních sítích si vybudoval početnou fanouškovskou základnu. Právě na vlně sociálních sítí se Filip Turek probojoval až do Evropského parlamentu nebo později i do Poslanecké sněmovny. A o co Andrej Babiš určitě nemá zájem? Mít ve své vládě někoho, kdo veškerou mediální pozornost bude strhávat na sebe. Ať už pozitivní či negativní. Andrej Babiš by se tak mohl náhle ocitnout na „druhé koleji“. A ve své vlastní vládě být ve stínu Filipa Turka. A mnozí voliči hnutí ANO by se po čase mohli začít ptát, čí je to vláda? Andreje Babiše nebo Filipa Turka? Kdo je její mediální tváří? A tak i když to Andrej Babiš teď nemůže říci nahlas, protože by tím ohrozil svou parlamentní většinu, je to možná právě on, kdo je rád, že se Filip Turek ministrem jeho vlády nestal. A pověstnou černou práci za něj odvedl prezident republiky.

Motoristé se nyní mohou pasovat do role těch, kteří se až do posledních sil bijí o charakter našeho státu. Stojí na barikádách. Bojovníci za Ústavu a parlamentní demokracii. Bojovníci proti hradní zvůli. Bojovníci proti snahám prezidenta Pavla vychýlit náš ústavní systém směrem k prezidentskému systému. A zatímco Andrej Babiš přišel na setkání s prezidentem s pověstnou bílou vlajkou a troubí na ústup, Motoristé sobě nevzdávají svůj boj za Filipa Turka. Jen pozor, nic se nesmí přehánět, protože i ti, kteří teď Motoristům sobě fandí by mohli být marným bojem brzy znechuceni.

A my všichni ostatní? My už teď víme, že se Filip Turek ministrem vlády nikdy nestane. Víme, že Motoristé sobě zatím stále odmítají zakopat válečnou sekeru a střílí na Pražský hrad ostrými náboji. Víme, že prezident už není prezidentem nás všech. Prezident promarnil svou šanci být pověstnou duhou nad vodami a klenout se nad často rozladěnou politickou scénou, aniž by byl služebníkem kterékoli její části. Dnes víme, že prezident je služebníkem opozičních sil a stal se jejich hlasem. Víme, že vláda má stále důvěru Poslanecké sněmovny. Navzdory protestům v ulicích. A zde si dovolím připomenout, že když se v minulém volebním období protestovalo proti vládě Petra Fialy, byli to právě politici dnešní opozice, kteří neváhali označit protestující lid za lůzu či ruskou pátou kolonu. Dnes se situace obrátila. V tom je kouzlo demokracie a svobodných voleb. Slovy tehdejší vládní koalice – lůza si na náměstích zakřičela a karavana jede dál. A to je dobře. Protože o vládě a parlamentní většině se má rozhodovat hlasem u volebních uren. Nikoliv křikem davu v ulicích! A bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix může jen zpytovat svědomí. Proč její strana nedokázala obhájit mandát a vyhrát volby? Nemůže za to i ona sama? Teď jí nezbývá nic jiného, než sledovat, jak nám tu dle jejích vlastních slov vládne svoloč. Taková je demokracie.

Milan Kic

V Mimoni 5. února 2026