Něco málo ke stávkujícím státním zaměstnancům

Zdá se, že stávka státních zaměstnanců za zachování platů je už jistá. Chápu jejich obavy o budoucnost. Někteří s dotčených si umí spočítat, jak na tom budou s rodinným rozpočtem, až vstoupí v platnost vyhlášené snížení mezd o 10%, ti ostatní se jen přidávají k davu, protože za svoje peníze se vyplatí bojovat vždycky. I kdyby na to měl padnout den dovolené. To je paradox první.

Já sám jsem zaměstnán u jedné středně velké soukromé firmy v automobilovém průmyslu, proto se umím vžít do situace státních zaměstnanců. Vždyť v podobné situaci jsem byl i já a moji spoluzaměstnanci na konci roku 2008, když se krize opřela do českého průmyslu, automobilového zvláště. Nás, ale ani nenapadlo stávkovat, když nám byla snížena mzda. Ctili jsme totiž to, čemu se říká loajalita k zaměstnavateli. Koneckonců nás dlouhou dobu poměrně dobře živil, občas přihodil nějaký ten benefit , tak proč se na čas neuskromnit? Vždyť nám vlastně ani nic jiného nezbylo - buď skončit na ulici, nebo se smířit s nižší mzdou. Teď už víme, že se nám naše loajalita vyplatila – platy jsou na vyšší úrovni, než před krizí a zase se daří. A tady je právě paradox druhý. Zatímco zaměstnanec je v soukromém sektoru v poměrně blízkém vztahu se svým zaměstnavatelem, tak ve státním je ten vztah jaksi pokřivený. Státní zaměstnanec vykonává nějakou pracovní činnost a dle jakýchsi podivných tabulek je za ní odměňován v závislosti na tom, jak dlouho ve státním molochu vydržel. Většinou je skoro jedno, jak pracuje a jaké má výsledky. Má prostě tabulkové místo... To se pak vztah se zaměstnavatelem buduje těžko. To se to pak proti zaměstnavateli stávkuje.

A paradox třetí? Ten je zejména v tom, že vláda začala šetřit, ale ne od shora. Vždyť i sobě a parlamentu měla snížit platy o 10%. A vzhledem k tomu že to především vedení státu pochybilo a přivedlo aparát až k takovýmto drsným krokům, by se možná nahoře mělo snižovat i víc. A je trapné se ohánět tím, že „to my ne, to ti před námi“. Tak neměli kandidovat, když se na změny necítí. Vůbec nejlepší by byl systém, kdy by se plat poslanců odvíjel od tzv. průměrného platu. Pak by se možná poslanci snažili víc. Jak znám ale českou vyčůranost, tak by možná taky víc kradli :-(.

Je paradoxní a potupné, když se sníží platy lidem, kteří dnes a denně nasazují život a ti kteří podmínky tvoří, si zůstanou hezky na svém. To je, bohužel, takové to šetření po česku.

Na závěr musím vyslovit i malou obavu. Nemají stávkující státní zaměstnanci strach, že by se při stávce mohlo zjistit, že jejich nečinnost je leckde nepoznatelná? Dle názoru mnohých (i zasvěcených) by se o přínosu leckterých úředníků totiž dalo s úspěchem pochybovat.