Kvalitní špekáček? Žádný problém!

Tak jako každá velká věc i tato začala nenápadně. Po nespočetných pokusech a ochutnávání jsme došli k závěru, že narazit na slušné buřty (alias špekáčky) je neskutečné štěstí a dnes již vlastně utopie. Přemýšleli jsme co s tím. Pak se v hlavě Bobiny zrodil nápad. Uděláme si poctivé špekáčky vlastními silami!! Jsme přeci pečbuřti a ti si s tím musí hravě poradit.

Bohatá sklizeň - prostě BuřtobraníMBK

Počáteční nadšení zbrzdily vtíravé otázky: „Zvládneme to? Je vhodné hovězí maso z krávy nebo z vola, či snad z býka? Co to je kutr?“ a mnohé další. Internet, známí a neznámí poradili a my mohli začít s přípravami. To by člověk neřekl, co všechno je potřeba k udělání (ne)obyčejného buřta. To máte: mlýnek, střední šajbu, jemnou šajbu, sud na udírnu, cihly na topeniště, tyčky na zavěšení, kouřovod, víko, teploměry, hrnec na dovaření, nabíječku, střeva, hovězí maso, vepřové maso, vepřové hřbetní sádlo, led, a hlavně původní nefalšovaný recept na špekáčky z masa!!! To ale není všechno! Taky pívo, aby u toho nebyla žízeň, rum, aby nebyla taková zima (základní předpoklad úspěchu je, že při zpracování masa před uzením není surovina ohřátá na víc než 5 stupňů celsia!). Poslední podmínka vlastně určila i termín, a tak jsme již v týdnu před 19. březnem koupili od řezníka potřebné maso a nasolili ho. Upěchované jsme ho pak dali do lednice. V pátek 18. 3. 2011 začal neoficiální první ročník Trampského buřtobraní. Úmyslně jsme na akci nikoho nezvali – výsledek nebyl jistý, takže jel jen ten, kdo se sám staral, zda se někam jede. Sjeli jsme se na naše oblíbené místo – na chatu lesáků kousek od zámku Hrubá Skála, kterou jsme si již čtyři měsíce dopředu zamluvili. Růžičci přivezli cajky typu velký mlýnek s jemnou šajbou, novou udírnu udělanou ze starého sudu, bukové piliny atp. Já s Bobinou jsme dovezli proleželé maso, nabíječku do střev, recept… Pajda dovalil soudek Svijan, pípu a prasečí hlavu na ovar. Pivoš s Luckou přivezli Elišku, a dva litry rumu a Banjo přivez sebe a kytaru. Mohlo se začít! Začali jsme pár výbornýma pivkama, nějakým tím rumem a šli ven do zimy semlít maso. Na velkém mlýnku nám to odsejpalo, takže za hoďku už jsme byli zpátky v teple a pomleté maso zase v chladu lednice. Začala kultůra. Někteří se kulturnili hodně dlouho do noci, ale všichni nakonec usnuli spánkem spravedlivých a prochrupkali se až do sobotního rána.

Po snídani začal Vojta s Pajdou stavět udírnu, Banjo štípal dříví a holky se daly do krájení špeku. Došlo ale k nepředvídané události. Pruhy (řemeny) sádla zasmrádly a to jsmedo našich exkluzívních buřtů  nemohli dát . Bobina s Růžou tedy hupsly do auta a odfrčely do Turnova shánět čerstvé prasečí. Já zatím vyndal namleté maso z lednice a z části hovězího jsem vymíchával dlouze spojku, neboli jemný prát. Po půlhoďce jsem to přidal do vaničky k ostatnímu jemně umletému masu a rukou to míchal a míchal a míchal… Pivoš mi z ledu dělal sekyrkou ledovou tříšť, kterou jsem do vznikajícího díla vmíchával a zapracovával. Teplota vzduchu byla kolem pěti stupňů, a tak jsme se nemuseli bát, že se nám oddělí tuk od masa. Holky dorazily z města, kde pořídily, takže se mohlo krájet. Já ještě zamíchal do jemné směsi koření a postupně začal do díla zapracovávat přibývající kostičky špeku. Po více jak dvou hodinách míchání se zdálo dílo hotové. Udělali jsme jeden karbanátek, ochutnali, dosolili a mohlo se nabíjet do střev a vázat. Zpočátku nám to moc nešlo, ale nakonec, jak se všichni okolo pomalu učili, začala nám práce jít od ruky. U této práce jsme se vystřídali vlastně všichni. Jeden člověk točil klikou malého mlýnku, další cpal do mlýnku maso, další držel střevo na nabíječce a další (Pajda) vázal jednotlivé špekáčky provázkem. Bylo naraženo a navázáno. Mohlo se udit. Teď začala fáze hlídání teploty a čekání. Na ohni se mezitím vařil ovar, takže se mohlo i začít hodovat. Než jsme se nadáli, byl čas první várku špekáčků vytáhnout z udírny a dát jí tzv. dovařit. Vše nám perfektně vycházelo. Po krátkém dovaření, jsme už pěkně vybarvené buřty dali zpět do udírny usušit a v počínajícím šeru jsme je později navěsili na špagát mezi stromy vychladnout. První zakrojení a ochutnání nám skoro vehnalo slzy do očí. Byly to slzy dojetí i radosti. Podařilo se!!! Božská mana, delikatesa největší!! Opravdová mňamka. Na tom se shodli všichni. Začalo se poklízet. Sbalila se udírna, uklidilo kolem ohně, slila voda z ovaru na polévku a šlo se do tepla vyhřáté chaty oslavovat. Ostatně, bylo co! Uvnitř jsem slavnostně předal všem zúčastněným certifikáty pravých pečbuřtů. Všichni si je zasloužili. Dosáhli jsme vysněné mety každého správného pečbuřta – vyrobili jsme si vlastní nefalšovaný špekáček, který chutnal stejně jako ten prvně vyrobený na zemské výstavě v Praze roku 1891. Společnými silami jsme dokázali to, co nám řezníci a uzenáři dlouhá desetiletí odpírali. A stálo to za to. Nepochybujeme o pokračování tradice. Až skončí léto a přijdou první ranní mrazy, zvítězí chuť na pořádný buřt a my se opět sejdeme.

Večer se s námi rozloučila poslední kapka piva ze sudu. S tím se ale počítalo, takže, kdo chtěl, mohl si dát čaj, rum, plechovkáče a nebo zlatý hřeb – ovarovou polévku s kroupami, bohatě okořeněnou česnekem. Banjo nám opět zahrál, ale pak Růža přinesla karty a zasvětila nás do hry Uno, které jsme zcela propadli – hlavně Banjo. Hrálo se až do půlnoci a pak jsme se všichni příjemně unavení uložili ke spánku. Byla jasná noc a měsíc v úplňku, který byl zrovna ten den neobvykle blízko zemi a prozařoval noční oblohu.

Ráno se muselo uklidit, sbalit a pak došlo na slavnostní okamžik. Zapálil se oheň, nabodly se buřty na pruty a opékalo se. První degustace moudných buřtů dopadla navýsost dobře. Všichni si pomlaskávali a byla jen jediná výtka – střevo z Cutisinu nebylo, tak jemné, jak nám bylo slibováno. Aspoň máme příště co zlepšit. Po společné fotce došlo ještě na hru Uno a pak už jsme se rozjížděli plni dojmů k domovům.

P. S. Záměrně není v textu uveden přesný recept, ale jen suroviny. Do pravých špekáčků jsme nedali ani mouku, ani sóju, ale bylo v nich jen maso a voda potřebná k vymíchání díla + koření – vše v ideálním poměru. S úctou k poctivým uzenářům, jsme konstatovali, že výroba špekáčku je vlastně docela věda. Ovšem, to, že se nám hned napoprvé opravdu povedly, nás potěšilo a oblažilo pýchou. Na cestu domů, dostal každý poctivou vonící výslužku. Z deseti kila surovin se udělalo 81 špekáčků, které jsme si rozdělili. Jediný Banjo odmítl – je to prostě pečbuřt v utajení :-).

Buřtům zdar, poctivým zvlášť!