Když lyže odpočívají: Klínovec v barvách léta a jedno velké prozření

Pokaždé, když zavřu oči a pomyslím na Klínovec, naskočí mi stejný obraz. Ostré zimní slunce, jiskřivý prašan poletující od hran lyží, svištění větru kolem uší a ten uspokojivý zvuk, když se jede po perfektně upravené „Dámské“.

Klínovec pro mě, stejně jako pro tisíce dalších, byl synonymem zimy. Bílý, mrazivý a nádherně rychlý. Nikdy, ale opravdu nikdy by mě nenapadlo, že jeho nejkrásnější tvář neuvidím v péřové bundě, ale v tričku a kraťasech.

Letos jsem se rozhodla pro malý experiment. Co takhle se podívat na „můj“ kopec v plném létě? Přiznám se, jela jsem tam s mírnou skepsí. Čekala jsem holé, možná trochu vyprahlé pláně, kde zbytky techniky po zimní sezóně budou působit nepatřičně. To, co jsem ale na vlastní oči viděla, mi doslova vyrazilo dech.

Tam, kde se v lednu proháním oblouky po bílé dálnici, se teď rozprostíral ten nejbarevnější a nejživější koberec, jaký si dokážete představit. Sjezdovky na Klínovci nekvetly. Ony doslova explodovaly barvami. Fialové zvonky se proplétaly se žlutými květy jestřábníku, bílé hlavičky kopretin a růžový jetel tvořily tak hustý porost, že zelená tráva byla jen podkladem pro tuto neuvěřitelnou přírodní malbu.

Stála jsem uprostřed sjezdovky „Přemostěná“ a jen jsem se otáčela kolem dokola. Vzduch byl plný bzučení včel a čmeláků, kteří měli doslova hody. Vůně stovek různých bylin a květin byla omamná. Uvědomila jsem si, že stojím na místě, které znám jako své boty, ale přesto jsem ho vůbec nepoznávala. Ta obrovská životní síla a pestrost mě naprosto ohromily.

Prozření uprostřed louky aneb co s tou vodou?

A právě v tu chvíli, uprostřed toho kvetoucího ráje, mi to došlo. V hlavě mi začaly rezonovat všechny ty věty a články, které jsem za ta léta slyšela od různých ekologických aktivistů. Řeči o tom, jak umělé zasněžování ničí hory, jak chemie v umělém sněhu spaluje vegetaci a jak lyžařské areály zanechávají za sebou ekologickou poušť.

Stála jsem tam, dívala se na tu nádheru a v duchu si říkala: „Tak kde je ta zničená příroda? Kde je ta spálená zem?“ Nic z toho tu nebylo. Naopak, takovou vitalitu a druhovou pestrost, aby člověk pohledal. A přesně vím proč. Protože ty často opakované argumenty jsou postavené na mýtech a neznalosti.

Každý, kdo se o provoz moderního areálu, jako je třeba Klínovec, jen trochu zajímá, ví, jak to funguje. Umělé zasněžování není žádná záhadná chemie. Je to geniálně jednoduchý a přírodní proces. Areál využívá retenční nádrže, které jsem si při své letní návštěvě taky prohlédla. Nejsou to žádné ošklivé betonové vany, ale krásné vodní plochy, které perfektně zapadají do krajiny a slouží jako domov pro spoustu živočichů.

Do těchto nádrží se sbírá čistá horská voda – z dešťů a z tání sněhu. V zimě se tato voda pod tlakem rozstříkne do mrazivého vzduchu a promění se v krystalky sněhu. Nic víc, nic míň. Žádná chemie, žádné přísady. Je to jen voda v jiném skupenství. Na jaře tento sníh roztaje a voda se zase vrátí tam, kam patří – vsákne se do země, naplní potoky a vrátí se zpět do přírodního koloběhu. Voda se z hor neztrácí, jen se dočasně „zapůjčí“ na vytvoření zimní pohádky.

Povinná letní jízda pro každého lyžaře

Tento letní výlet na Klínovec mi dal mnohem víc než jen krásné fotky. Dal mi klid a jistotu. Jistotu, že hory, které tak miluji, jsou v dobrých rukou a že moderní a odpovědný přístup k zimním sportům nemusí být v rozporu s přírodou.

Proto mám jednu velkou prosbu na všechny vášnivé lyžaře a snowboardisty. Až příště budete ukládat lyže do sklepa, zkuste si naplánovat letní výlet do vašeho oblíbeného střediska. Jděte se projít po sjezdovkách, které znáte jen pod sněhem. Podívejte se na vlastní oči na tu neuvěřitelnou sílu přírody, která každý rok znovu a znovu ukazuje, jak se dokáže rozzářit. Nejenže uvidíte svůj milovaný kopec v úplně novém světle, ale možná, stejně jako já, pochopíte, že láska k horám a láska k lyžování mohou jít ruku v ruce, v zimě i v létě. Klínovec pro mě už nikdy nebude jen o sněhu. Je o životě.