Svoboda je blud, když ji nechceme žít naplno!

Všichni si lebedí, jak se nyní nemusí držet jazyk za zuby. Jak je krásná svoboda projevu, když dřív se za ní zavíralo. Akorát, že teď se za ní zavírá také… Nejen do vězení, ale i do škatulek. A z těch jen tak nevyjdete... A co vy? Už jste taky někde zavření?

Je smutné, že i dnes se svoboda projevu bere stále dvojím metrem. Na jedné straně si můžeme veřejně vyprávět fórky na režim i politiky, na druhé straně musíme čelit žalobám, když někomu řekneme, že je vůl. Jo to kdyby to byl bejk, to by byla pochvala, akorát, že je to pořád jenom vůl. A proto se i vůl musí bránit. Zasáhli jsme mu přece do jeho osobních práv…
Právo na svobodný názor a projev u nás nějak existuje, akorát, že každý si jej mnohdy vysvětluje po svém…Sousedi, kterým řeknete názor na zahrádku, když už se teda zeptali. Kamarád, který chce slyšet názor na novou přítelkyni, když už se teda zeptal. Oběť, která visí očima na Vašich rtech při výpovědi, když už si teda myslela, že je vše jak to vidí ona.
A soudy jakbysmet.
Tohoto využívají hlavně Ti utlačovaní, kteří nikdy nejdou pro nadávku daleko. A že to jsou nadávky! Mnohdy se i nestačíme divit, kolik je polointeligent případně i magor, schopen vyprodukovat tvořivosti při urážkách.

A nejen to. Také máme svobodné právo nejen na to mluvit o čem, a jak chceme, ale taky na mlčení. Bohužel se dlouhodobě ukazuje, že kdo drží hubu, drží i krok a nic nepokazí (aspoň si to myslí).
 Je to smutné. Místo, aby lidi uměli přijmout víru, přesvědčení, právo na politický názor toho druhého, tak je hned zle, jakmile se vymykáte standardu, eventuelně  jasnému názoru a bytelné, skoro zhmotnělé pravdě, která je nezdolná.

Všichni voláme po své pravdě a nevidíme střípky těch dalších, které nakonec mohou mít něco do sebe. Sami nechceme nic ovlivnit, ale máme na to jasný a přesvědčivý názor. U piva…
Jen chraň bůh, jestli se nás na něj někdo se zájmem a vážně zeptá.
To zalezeme zpět do ulit a oblíbenou větou: „Stejně na tom nic nezměním“, se uzavřeme na dobu neurčitou, než to přejde. A jedno jestli je „TO“ v práci, v rodině, nebo mezi přáteli či kamarády.
To jsme ještě opravdu tak poznamenáni desítkami let socialismu, že nechceme převzít po dvaceti letech odpovědnost za náš národ do vlastních rukou a necháme to jen lidem co nás postupně rozprodali, rozkradli a potopili?

Škatulata hejbejte se!