Minulé roky byl zaznamenán pozoruhodný fenomén. Čím dál více lidí prožívá dva životy. Aniž o tom někdy sami vědí, dostali se do pasti, ze které není mnohdy úniku. Je to správné? Pomáhá to lidstvu jako takovému? Nebo vše spěje spíše ke katastrofě?
Zaznamenali jste také ten úžasný jev prokrastinace? Někteří jej velebí, protože přináší výmluvu pro jejich lenost, další ho nenávidí, jelikož jim překáží v práci a ostatní nějak nevědí co s ním. Pak se děje jev dvojího života. Aspoň tak vnímám to co se kolem najednou objevené prokrastinace děje. Lidé odkládají, protože nechtějí být neúspěšní. Lidé odkládají, protože nechtějí být odmítnuti. Lidé odkládají, protože se bojí prohry. A teď trochu cíleně...
Strany odkládají jmenování vlády, protože se bojí samozvaného krále. Samozvaný král bude odkládat jmenování ministrů, protože se bude bát svého přebujelého ega. Tajná služba odložila informaci o možném úmyslném útoku na palestinské ambasádě? Možná se bojí co by tomu řekli ve světě...Vláda minulého roku odložila platby v nemocnicích za pobyt a nemocnice se bojí co bude...i když oproti dvou miliardám ztráty jim změna úhradové vyhlášky přinese čtyři miliardy...prý. Říkali to včera na super bijáku, humorném hororovém pořadu od půl osmé na televizi bývalého železného majitele, nyní mediálního poradce pana Agrofert. Ten mimochodem třeba také odkládá odstoupení ze všech funkcí jeho kolosu. Odkládá než bude ministrem...co kdyby nebyl a firma už ho nechtěla, že?
A teď my. Lidi.
Učitelka odkládá potrestání, protože rodiče žáka zančně přispívají škole. Bojí se tedy ztráty. Jak ze strany školy, tak od ředitele. Policista odkládá oznámení manželce, že mu politici zase vzali něco na výplatě. Bojí se reakce na práci, kterou dělá z přesvědčení, protože kvůli penězům to rozhodně není. A pár dalších příkladů možná napadne i vás samotné.
Proto lidé žijí dva životy. Ten druhý je totiž život s názvem "co kdyby". Tam máme vše perfektně pořešeno, ihned uděláno a rozhodnuto. A samozřejmě bezchybně. Jak jinak také... Potom se uspokojujeme tím, že v tom normálním životě to nějak dopadne a samozřejmě, že dobře dopadne. Jak jinak také. Dnešní společnost je pod nesmírným tlakem na úspěch a dokonalost. Přičemž si za vše může sama. Kdybychom si zvolili pořádné politiky tak máme rychle vládu, důstojného reprezentanta státu a také nestresované policisty. Kdybychom nesoudili lidi podle majetku, ale hodnot, nebojíme se tak moc neúspěchu. Kdybychom vnímali více svoje děti, než televizi, práci a zábavu, třeba by z nich vyrostli slušní lidé. A mnoho dalšího.
Až se naučíme chápat rozhodování a život jako jej chápali lidé dříve, možná uděláme první správný krok. Odmítnutí a neúspěch je naprosto přirozenou součástí života a už od nepaměti se říká, že co tě nezabije, tě posílí. Nebojme se odkládat věci na stůl, šatstvo do skříně a odpad do košů na třídění. Vše ostatní odložením způsobí pouze chaos v našich myslích a životě. Právě pak se budeme jak schizofrenici potácet mezi realitou a tím naším co kdyby…
Každý v životě někdy něco odložil, ale nemělo by se to stát pravidlem. Dneska prý někdo Markétě Lukáškové (známé jako Kudrnatá píča) někdo položil na stůl knižní dílo Konec prokrastinace. Redaktor Bílek z Maxima je dle mne tím podezřelým. Ptám se tedy, kdo ji dá na stůl nám dalším? Kdo ji dá na stůl mně? Knihy od ježíška už jsou přečtené...a svátky v zapomnění.
Tak co kdyby…
