Co bude dnes k večeři?

Určitě to všichni znáte. Ať už ženy, nebo muži. Je vlastně jedno, jestli se jedná o večeři, nebo oběd. Věta, která nás provází od malička. Zpravidla ji slyšíme od otců, bratrů, nebo i od sebe samých. Rád bych se zde podělil s pár postřehy, které možná od této věty odradí. Postřehy jsou spíše pro muže a nerad bych, aby si z nich ženy vzaly příklad, nebo nedej bože návod.

V první řadě musím přiznat, že moje manželka vařit umí a vaří dobře. Máme však za sebou za tu dekádu několik situací, které mi ukázaly, že není radno si zahrávat s křehkou ženou a jejím kuchařským nadáním.
Jednou z prvních situací byla večerní komedie. Bydleli jsme spolu krátce a byli stále v tom prvotním rozjaření, očekávání a radosti. Vzhledem k tomu, že má žena je z jihu a já ze severu, občas mezi námi došlo k menší neshodě v jazyku českém.
Večer začíná a já se tehdy s tónem očekávání v hlase ptám, copak bude k večeři. „Chňapky,“ slyším od mé drahé polovičky. Vida, nějaké novinky, co ještě neznám…pomyslel jsem si pln očekávání. A tak jsem také čekal. Po více než delší chvíli se opět ptám, kdy tedy bude večeře…“Vždyť budou chňapky“, slyším odpověď. „No jasně,“ odpovídám. Hned však přidávám: „Ale kdy?“ „Kdy chceš“ „Tak třeba teď, chňapky jsem ještě neměl.“ „Tak si chňapni, co můžeš“, usazuje mne žena s úsměvem a já poprvé poznávám, že to až taková idyla nebude. Tudíž chňapky splňují i bodovou dietu. Je jedno jestli chňapnete, nebo zbodnete. Hlavně musí být co!
Tady jsem opravdu poprvé poznal, že rozdíl dvou set kilometrů může být mnohdy v běžných věcech zásadní. A nemělo to být poprvé…

Své kuchařské vlohy jsem mohl poznat pár dní nato. Nepovedla se sekaná, jak by měla a prostě nedržela pohromadě. Jakmile jsem mé velmi rozčilené polovičce vzal pekáč s rozpadlo sekanou z ruky, věděl jsem, že oběd z okna nepoletí. Zkušeně, jako Zdenda Pohlreich jsem sekanou rozmíchal na pánvi, přidal místo česneku cibuli (to zase dělá kuchař Babica) a oběd se zadařil. Vítězný pohled opačného pohlaví mi naznačil, že třeba jednou….třeba jednou občas něco uvařím.

Den a chvíli, kdy jsem definitivně poznal, že mé kuchařské umění bude potřeba, jsem si paradoxně přivodil sám. Nebyl jsem v úplně nejlepším rozpoložení a ženě se lehce nepovedla ochutit oblíbená znojemská…S nechutí a rozčilením v hlase jsem ji odnesl zpět do kuchyně a dodal polohlasem, že „když si neuvařím, tak se nenažeru…“ A bylo to. Od té doby vařím…sice jednou týdně a občas ani to ne, zato si však užívám ty svoje hokusy pokusy, které mohu testovat na rodině. Když tchán viděl, že vařím, s pochybami v hlase se podivil a čekal, že z toho vyjdou párky a čaj. Nakonec to bylo vepřové se švestkovou omáčkou a uznalé pokyvování hlavou. Svým způsobem jsem věděl, že to umím, tak pohoda.

Jen mne tak napadá, jestli by to bylo třeba, když by nezazněla památná věta o nenažrání.
A zrovna dnes jsem to musel napsat, jelikož jsem si ochucoval čaj citrónkou. Citróny došli… A vzhledem k tomu, že na ní blbě drží uzávěr a já to všem říkal a připomínal…tak jsem měl spíše citrón s čajem. Ale neřekl jsem ani popel…protože to by bylo keců, když by se to stalo někomu jinému. Také to znáte?

A co jste měli dnes k večeři?