Jsem typický kavárenský povaleč. Jak můžu, jak utíkám ze své kanceláře na velký "kýbl" čehokoliv a za výhledem na kráčející lidi na ulici. Mám oblíbená místa, jedno pro dobré kafe, druhé pro super lokalitu a třetí pro jedinečnou dekoraci. Jedno mají však společné, všude číhají ti malí démoni, co dokážou přičarovat bolest hlavy raketovou rychlostí.
Předem upozorňuji, že proti dětem jako takovým nic nemám, některé mám dokonce opravdu ráda a co se týče výchovy, oceňuji liberální přístup než cestu plnou příkazů, zákazů a potlačování individuality. Jenže všechno má své meze, které dětičky velmi rády překračují. Většina z nich je natolik inteligentních, že si prostě najdou cestičku, jak si prosadit svou a rodiče jim většinou nejrůznější triky a formy "roztomilého" nátlaku prokouknou až když je pozdě. Vyznám pravidlo - kam, kde začíná svobody jednoho, končí svoboda druhého. Bez ohledu na věk. Jak jsem již řekla úvodem, miluju kavárny a jak jen můžu, chodím psát právě sem. Inspirativní prostředí mě dokáže pořádně nakopnout a můj mozek zde vyprodukuje více než když jsem mezi čtyřmi stěnami doma nebo v kanceláři (což je v mém případě jedno a to samé). Navíc se tu nemusím starat o nádobí nebo jestli je podlaha dokonale čistá, což mě právě v domácím prostředí značně rozptyluje, často místo práce skončím s hadrem v ruce. Takže se sice označuju za kavárenského povaleče, nicméně docela dost produktivního. Spolehlivě mě najdete v pohodlném křesle s laptopem na stole na High Road a okolí. Co mě ale dokáže velmi spolehlivě vytočit, to jsou děti. Po 3. hodině odpolední se ani nesnažím pohybovat v blízkosti nějaké kavárny, natož abych se v ní usadila. A o víkendu platí toto pravidlo po celý den. Setkat se totiž s dobře vychovaným a nehlučícím tvorem malého vzrůstu, je jako potkat sněžného muže uprostřed pouště. Čim více lidí se snaží v kavárně odreagovat, soustředit se na knihu, noviny či psaní, tím více se dovnitř nahrne dětí, které klídek dokáží narušit už ve dveřích. Spousta křiku, běhání, breku až nekřesťanského řevu, to vše se tak nějak stalo součástí většiny běžných kaváren. Všude dětské koutky a pohoda se rychle vytrácí. Opravdu nechápu, proč rodiče tahají potomky na tato místa, když je nedokáží držet na uzdě. Děti to tu nebaví a dospělé otravuje způsob, jakým to dávají najevo. Docela jsem si už zvykla na permanentní hluk a do kabelky si pravidelně balím prášky na bolesti hlavy a dokonce i špunty do uší (trochu extrémní, leč nesmírně účinné). Jen jsem si ještě nezvykla na dítka, co si "půjčí" sendvič a ještě mi v zápalu hry skočí na hlavu. Nebo ty typy ukecaných dětí - máte v počítači nějaké hry? ukážete mi nějaké obrázky? koukáš se na pohádky, já jo, pouštím si doma na svém počítači ... "Holčičko, běž si tiše povídat s maminkou a snaž se nekřičet, teta to nemá ráda." - "Chlapečku, hraješ si sice hezky, ale zkus to bez skákání na můj stůl a na mě, to si dělej doma, jestli ti to rodiče dovolí." Jakožto nerodič mi prostě výchovné metody ostatních nejdou nějak na rozum. Fajn, invidualita - ano, svoboda - ano, ale vše má své hranice. Nepamatuju se, že bych jako malá dělala takový bordel (omlouvám se za tento výraz, ale lepší prostě neznám) jako současné generace. Do společnosti jsem chodila s rodinou často a stydět či omlouvat se za mě (až na jednu výjimku) nemuseli. Ach bože, prosím, sešli někomu nápad na kavárny pro bezdětné, kam se nikdo pod 12 let nebude mít šanci ani dostat a bude nemilosrdně vykázaný ze dveří. Děkuju. Chci si dopřát kafe a kreativní prostor s notnou dávkou klidu.
