Řízek pro Yettiho - povídka

Že Yetti neexistuje? Že chybí důkazy? Já ho potkala. Fakt! Stačilo si vzít baťoh s pořádnou svačinou a vyrazit sama na běžky. Nejradši má řízky, ale nepohrdne ani tatrankou...

Už hodinu se drápu na běžkách do kopce. Cíl je jasný. Potřebuji nejlepší fotku na Instáč. Sníh už tam dával kde kdo, ale já budu fotit zvířata. Bez snímku jelena nebo aspoň laně na idylickém pozadí zasněžených hor se zpátky nevrátím.

Bohužel se značně ochladilo, obloha potemněla a začal foukat silný vítr. Tričko s větrovkou se ukázali jako nedostatečné oblečení, pokud zrovna nešplháte na vrchol kopce. A musím čůrat. Hned!
Přestože se mi nechce odhalovat větru a sněhu pozadí, nedá se to odkládat. Odhodím batoh se senem pro jelena do závěje u cesty a zapadnu za stromy. To nemohli vědátoři vymyslet nějakou metodu, jak se vyčůrat a nemuset se u toho skoro celá svléknout?

Když se mi podaří natáhnout si zpátky kalhotky, uslyším funění. Že by jelen? Objevil návnadu? Všude kolem je šedobílá tma, vidím sotva na metr. Opatrně vylezu zpoza stromu a vracím se k cestě. Natahuji uši, funění se smísí s mlaskáním.
Takhle nemůžou mlaskat u sena… Našli moji svačinu! Umřu zimou i hladem! Může si býložravec vůbec pochutnávat na řízku? Ale kdo to pozná? Určitě je zmrzlý na kost. Ten řízek, ne jelen.
Ale mýlím se, není to paroháč. Velká chlupatá příšera luxující můj batoh se podobá nejvíce opici. Takové hodně velké bílé opici, s dlouhými chlupy v barvě špinavého sněhu. YETTI! Já vidím Yettiho!

Kde mám foťák? Kde mám mobil?! Prohmatávám větrovku a nacházím alespoň to druhé. Snažím

se ve zmrzlých rukách udržet ledový telefon. Ani se nerozsvítil. Prostě vytuhl. Krám jeden. Taková příležitost a já nemám ani fotku! Zmrzlá voda bičuje mě i obludu, ale té to zjevně nevadí. Jen já se klepu.
Yetti otočí můj batoh vzhůru nohama a vysype, co zbylo. Moc toho není. Foťák, kapesníky a vosky na běžky. To poslední očichá a strčí do pusy. Chvíli žvýká a pak začne zuřivě plivat kolem sebe. Červený mu fakt nechutná.
Jak tak poskakuje, všimne si mě. Zařve a udělá pohyb mým směrem. Na víc nečekám. Prchám do lesa.

Nevím, jak běžím dlouho. Nohy mi kloužou, bořím se do sněhu v lese a každou chvíli padám. Mrazivý vzduch mě pálí na plicích, hoří mi tváře a mám pocit, že umřu vyčerpáním. Nedokážu odhadnout, jestli mě pronásleduje.
Nepoznám, jestli jsem ušla 10 kilometrů nebo stojím na místě, tak silný vítr fouká proti mně. Jsem bez lyží i baťohu a úplně zmrzlá.

Skoro se zaraduju, když mě dožene Yetti a zmáčkne mě ve svém širokém objetí. Hodí mě přes rameno a kamsi utíká. Tlapa, kterou mě drží, je drsná, suchá a hlavně hřeje. Yetti hravě přeskáče hluboké průrvy, vyleze několik vrcholků, až nakonec dorazíme k jeskyni na jednom z nich.
Vítr přestane foukat a sluníčko se znovu rozsvítí. Je tu nádherný výhled do krajiny. Nikde ani noha, panenská příroda, rampouchy, sníh... To by byly fotky! Bohužel jsem cestou ztratila nejen směr, ale i mobil a jakoukoliv naději vrátit se do večeře domů.

To ještě netuším, že u Yettiho, tedy Yettíka, jak jsem mu začala po čase říkat, strávím téměř čtvrt roku. Nosí mi jídlo a spousty lyžařského oblečení, aby mi nebyla zima. Nechci vědět, co se stalo těm, z nichž to sundal. K jídlu máme ryby, nějaké listy (nevím, co to je, ale když se do toho dá ryba, připomíná výsledek sushi) a jídlo ukradené turistům. Přináší toho dost, ale přesto přes zimu znatelně zhubnu. A to se ukáže jako problém.
Když přijde na jaře obleva a sundám si huňatou bundu, přestanu se svému únosci líbit. Yettík je totiž na baculky a vyzábliny nemá rád. Ale zkuste si jíst všechno studené! Přestože se Yettík snaží a zvýší donesené dávky jídla, já už tatranky, řízky, ani to naše sushi, nemůžu pozřít.
A tak, když v jedné z donesených bund najdu mobil a díky němu i cestu domů, vím, že mě hledat nebude. Lituju jen, že nevím, kudy k Yettimu zpátky. Jednak nemám tu jeho fotku a pak - spolehlivá dieta se vždycky hodí. Až zase nějaké to kilo naberu, mohla bych s sebou vzít i kámošky...