Obřad bude o půlnoci

Tak dneska já. Jsem poslední účastnicí soutěže a vím, že vyhraju. Takhle originální obřad žádná z mých soupeřek neměla. Dívám se na svoji kytici z dračích květů. Pro obyčejnou nevěstu se vůbec nehodí - kvete jen v noci.

Mechanicky hladím kalíšky vanilkově vonících květů a myšlenky mi přeskakují z místa na místo jako elektrony rozhozené opačným pólem magnetu. Dnes je můj den D. Vlastně noc. N? Ruka s černě nalakovanými nehty dokončí svou cestu  a doputuje až ke štětci a pudřence.

Bude to skvělé! Na svatbě jsem pracovala půl roku, i když jsem si ji takhle původně nepředstavovala. Stejně jako každá malá holka, jsem snila o bílých šatech, závoji, střevíčcích pro Popelku a obrovské kytici růží.

Jenže pak přišla tahle soutěž. Proto nemůžu mít obyčejnou tradiční svatbu. Musí to být jedinečný zážitek - originál, který si všichni zapamatují. I když možná letos absolvují ještě několik dalších tuctových svateb. Ať se pak dohadují, která ta svatba plná květin, atlasových stuh, bílých krajek a holubic to byla... Moji si nespletou. Nikdy!

Řekněte sami. Kdy jste šli na svatbu o půlnoci? Kdy po vás někdo chtěl, abyste na obřad přišli výhradně v černém? Kdy byl obřad sice na hradě, ale ve sklepeních?

Dívám se oknem ven. Musím si je pootevřít, abych venku něco viděla. Slyším hudbu a cítím exotickou vůni z vykuřovadel. Obloha je plná hvězd, jako bych je objednala. Lampy jsou zhasnuté, všude na nádvoří a hradbách hoří malé ohně a louče. Cestička ke kryptě je třpytivě vyznačena plamínky svíček. Tudy za chvilku půjdu.

Někdo klepe. Do pokoje vcházím máma s družičkou. Nenechám je ani promluvit: „Jak to vypadá dole?“ ptám se nedočkavě.

„Myslím, že už tu jsou všichni,“ odpoví skoupě máma.

„A jak se jim to líbí? Co říkají?“ nenechám se odbýt.

„To víš, jsou zvědaví. Pijí ty koktejly s divnými názvy a těší se na nevěstu. Jdeme ti pomoci obléct šaty. Už bude čas,“ odpoví máma.

„Náhodou.., Bloody Mary je prostě skvělý pití!“ škytne družička „..“ A pojmenovat bílé víno „živá voda“ a červené „mrtvá voda“, je naprosto geniální! Strejda si dal namíchat „Krvavý záda“ a nechce s pitím vůbec přestat.“

Alespoň, že strejda Karel je spokojený. Máma je, i přes make-up, celá pobledlá: „Vypadá to tu, jak na svatbě upírů, Verunko. Takhle jsi to opravdu chtěla?“

„Chtěla mami. Všichni si to budou pamatovat a my vyhrajeme tu soutěž o zájezd k moři. Jinak bysme se k Tichému oceánu nedostali. Víš, jak je to drahý?“

„To tahle svatba taky…“ utrousí máma, ale jen potichu. „Kde máš ty šaty?“ Vypadala, že chce dodat: „Ať to máme za sebou.“

Moje vlastní máma se netěší na mou svatbu! Tak tohle mne nenapadlo. Byla jsem tak zaměstnaná vymýšlením a prosazováním originálních nápadů, že jsem si nějak nestihla všimnout.

„Tak kde jsou ty šaty?“ družička mně netrpělivě vytrhává z opožděných úvah.

„Tamhle,“ kývnu k černému pytli visícímu na dveřích do místnosti.

Máma se otočí a dojde pro ně. Spolu je sundávají a začínají otevírat obal.

„Doufám, že sis tam nechala dát alespoň ty stříbrné hvězdičky. Na bílé to bude ve světlech vypadat moc hezky…,“ máma se snaží o smířlivý tón, ale rychle ji to přejde: „Veroniko, to nemyslíš vážně!“

„Myslím! Jestli mám vyhrát, musím být originální. A všechny ostatní nevěsty byly v bílém. Nehodlám předstírat, že jsem nevinná panna jako ony.“

„Tak toho se u tebe opravdu bát nemusíme…,“ máma s odporem vytahuje mistrovské dílo švadleny. Látka se zatřpytí ve světle, ale nejsou to hvězdičky, jak si přála. Nakonec na temně rudé barvě šatů by to nebylo nic moc…

„Budeš vypadat jako Čachtická paní,“ pronese, a přesto odhodlaně hledá zip.

Přestávám ji poslouchat. Šaty jsou prostě nádherné a mně moc sluší. Korzet se spoustou třpytivých korálků a dole taftová sukně až na zem s blyštivými kamínky. Vypadám jako královna. Tahle svatba dala spoustu práce a já si ji nenechám zkazit - ani od své matky.

Když si obouvám červené lodičky, někdo klepe. Doufám, že to není ženich. Tahle svatba sice není zrovna tradiční, ale rozhodně nechci, aby mne viděl před obřadem. Přišel by o překvapení.

Naštěstí je to jen produkční soutěže. „Tak, jak to tady vypadá? Hotovo?“ úsměv jí zmrzne na rtech. „Vy máte červené šaty? Tak to je teda průser…!“ Produkční se hroutí na otoman: “To jste si nemohla vzít aspoň růžové? A ta modrá na družičce…To má být nějaká provokace?“

„A to jako proč?“ mám slzy na krajíčku. Pořád se někomu něco nelíbí. „Copak jsem Barbína?“ ukazuji na své havraní vlasy. „Půlnoční svatba v růžové? Co je na červené špatného? Sama jste říkala, že vítáte cokoliv originálního.“

„To máte pravdu, originálního ano. Ale ne červeného! Zapomněla jste, kdo je hlavní sponzor soutěže?“

…??

„T-Mobile! A ti mají logo jaké? Růžové! A to si pište, že ti teda nikoho v červeném, soutěž vyhrát  nenechají!" pak už jen prásknutí dveří a zamumlání: "Se na to můžu...Bože! Copak těm pipkám musím vysvětlovat úplně všechno?!“

Můj sen o vítězství se hroutí kvůli barvě šatů...Sakra! Proč jen jsem nešla v bílých?