Do role veřejného nepřítele svého systému postavil církve bývalý totalitní režim. V hlavách mnohých tento postoj přežívá dodnes.
Když se po převratu v únoru 1948 nezdařily pokusy ovládnout církev, protože její biskupové i věřící zůstali církvi věrní, zahájil režim tvrdé represe a pronásledování. Jejich součástí byly systematicky vydávané zákony, s jejichž pomocí se režim snažil si církve podrobit a postátnit. Byl uzákoněn dozor státu nad církvemi, zřízena funkce církevních tajemníků, kteří rozhodovali o všem, co patřilo do pravomoci vnitřního církevního života. Představitele církví i věřící pro své přesvědčení žalářovali, internovali, zbavili možnosti veřejně působit.
Součástí bylo také zabrání veškerého majetku s tím, že péči o něj převezme stát. Výsledek jeho hospodaření vidíme dnes na polorozpadlých kostelích, klášterech a kulturních památkách, živořících, dříve kvetoucích hospodářstvích, které měly v péči Státní statky, Státní lesy atd.
Komunisté připravili plán postupné likvidace církví. Snižovali systematicky počet věřících formou nevybíravého nátlaku na bezúhonné věřící občany. Kdo se otevřeně hlásil ke svému náboženskému přesvědčení, nemohl vykonávat odpovědné funkce ve svém zaměstnání (tzv. kádrový strop), jeho děti nemohly studovat na středních a vysokých školách, o možnosti vycestování do zahraničí nemluvě. Mnoho příslušníků inteligence s vysokoškolským vzděláním nemohlo pro své přesvědčení vykonávat svou práci. A tak lidé s doktorskými tituly, profesoři, lékaři, filozofové, inženýři pracovali jako pomocní dělníci v továrnách, topiči v kotelnách či štípali lístky v tramvajích. Osoby zastávající jakékoli vedoucí postavení, či celé skupiny pracovníků – učitelé, vojáci, státní zaměstnanci nemohli veřejně vyznávat své přesvědčení, nemohli navštěvovat bohoslužby, nemohli své děti křtít, nemohli uzavřít církevní sňatek apod. Režim je nutil k přetvářce - jinak mluvit a jednat na veřejnosti (v souladu s tím, co si přeje režim) jinak doma v soukromí nebo mezi přáteli…
A to trvalo celých 40 let. Na piedestal byl postaven místo Boha - člověk. Zanechalo to hlubší stopu, než jsme si kdy pomysleli. Byly napáchány nejen nevratné zločiny na životech a zdraví lidí, rozvráceny rodiny a všechny morální hodnoty. Místo tisíciletých mravních zákonů byla nastolena nová socialistická morálka, s jejímiž důsledky se potýkáme dodnes.
Po roce 1989 se do politických stran a zprivatizovaných podniků bezostyšně nacpali bývalí komunisté, kteří beze studu zahodili své stranické průkazy a nyní jsou členy levicových i pravicových politických stran, nebo vystupují jako nezávislí, dokonce kandidují na funkci prezidenta republiky. Jsou součástí velké části managementů všech struktur společnosti. Přenesli do nových demokratických poměrů svou morálku, nejlépe charakterizovanou heslem: „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“.
V duchu těchto zásad socialistické morálky brání ze všech sil a na všech úrovních nápravě minulých křivd. V podmínkách demokracie a svobody brání všemi prostředky tomu, aby se náš stát mohl nazývat státem právním. Státem, kde bude zaručena vymahatelnost práva, kde bude respektováno rozhodnutí Ústavního soudu, kde se konečně vyrovnáme s komunistickou minulostí a napravíme způsobené křivdy.
Právním státem nebudeme nikdy, dokud budeme držet ukradený majetek, dokud budeme obhajovat tento hanebný čin totalitního režimu. Je to principiální otázka budoucího vývoje celé společnosti. Již více jak dvacetileté odklady řešení této otázky společnosti škodí jak fyzicky, tak morálně. Křiví morálku celé společnosti, prodlužuje nehospodárnost a tunelování, které má zdroj v morálce představitelů naší politické scény. „Kdyby nebyli Topolánkové, nebyli by ani Dalíci, kdyby nebylo Bémů, nebylo by ani Janoušků atd.,“ jak výstižně řekl jeden z představitelů protikorupční občanské iniciativy, kterou podporuji.
Chceme-li se dožít právního státu, opravdu spravedlivé a fungující společnosti, vraťme konečně všechno, co bylo ukradeno. Naši společnost to neoslabí, ale posílí. Čím méně bude v naší společnosti působit kněží a kazatelů, tím bude potřeba většího počtu policistů. Čím více bude zavřených kostelů a církevních sborů, tím více budeme potřebovat věznic.
Církev není spolek zahrádkářů, má již po tisíciletí nezastupitelné místo v každé vyspělé společnosti. Její působení v oblasti víry, pravdy, pochopení smyslu života, vzdělání, charity, morálky je nezastupitelná. Neuvědomovali jsme si to v posledních 20 letech? Není současný neutěšený stav naší společnosti toho důsledkem?
