Nový článek: Sbohem armádo

Po vzniku samostatného státu v roce 1918 bránila naše armáda republiku v nově uspořádaných hranicích v Evropě. A dovedla uhájit naši územní celistvost jak proti Maďarské republice rad na východním Slovensku, tak proti územním nárokům dalších států. Ve třicátých letech se objevilo smrtelné nebezpečí v podobě vzniku nacistického Německa. Obrovské investice do budování pohraničních pevností a do moderní výzbroje armády nakonec přišly vniveč a tomu, proti komu nás měly chránit, byly nakonec po Mnichovu položeny k nohám.

Druhou takovou zkušeností byl srpen 1968. Naše armáda byla na vrcholu svého rozvoje jak početně (kolem 130 tisíc mužů) tak výzbrojí, která počtem tanků, letadel, děl a munice vysoce překračovala potřeby státu. Když jsme však byli okupováni spojeneckými vojsky, naše armáda zůstala v kasárnách…

Nechci posuzovat rozhodnutí prezidenta Beneše o kapitulaci po Mnichovu, ani dubčekovského vedení státu v roce 1968. Rozkaz bránit se by znamenal v obou případech totální zničení země s nedozírnými následky. Ano, dvakrát jsme zažili, že naše dobře vycvičená, vyzbrojená a k boji připravená armáda nám v kritické situaci nepomohla.

Ukázalo se, že si sami nejsme schopni zajistit bezpečnost uprostřed rozdělené Evropy. Ani proti síle západního souseda, natož proti obrovské přesile východního „spojence“. Proto byla jen logická snaha po pádu komunistického režimu zajistit naši suverenitu a bezpečnost do budoucna jednak vstupem do NATO a jednak vstupem do Evropské Unie.

Vezmeme-li v úvahu naše historické zkušenosti, nabízí se otázka. Má smysl dnes držet vlastní armádu v reálné zahraničně politické a geopolitické situaci? Armádu, která má na stávající počet asi 25 tisíc vojáků, z minulých let přetrvávající nepřiměřeně vysoký počet příslušníků důstojnického sboru (jehož velikost kritizuje i vedení NATO)? Má smysl vkládat do armády tak obrovské prostředky (ročně kolem 50 miliard Kč)? Má smysl držet armádu provázenou korupčními skandály, zbytečnými nákupy předražené vojenské techniky, která se nakonec ukáže v boji nepoužitelná. Když nás nedávno OSN i spojenci žádali o účast na zřízení bezletové zóny v Libyji, bylo jim sděleno, že stíhačky nejsou patřičně vyzbrojeny a nejsou proto použitelné v bojovém nasazení!! Takže v případě napadení našeho území nebo když jsme „hlídali“ vzdušný prostor Lotyšska šlo vlastně jen o jakési předstírání možné obrany. Gripeny mohou na případného útočníka maximálně „zamávat“ křídly.  Ukázalo se, že jsou to vlastně jen drahé hračky pro vojáky.

Mám problém vážit si vrchního velitele naší armády, který se chová jako kverulant a zbabělec. On i jeho nejbližší spolupracovníci nám dělají mezinárodní ostudu svým vystupováním. Jak na nás mohou hledět spojenci po takových zkušenostech? Styděl jsem se, když k nám nedávno přijel generální tajemník OSN. Uskutečnilo se jen jeho formální setkání s hlavou státu a vrchním velitelem armády. Asi nic jiného neočekával od popírače globálního oteplování a „mírotvorce“ Klause. Věděl dopředu, že OSN nemůže očekávat naši vojenskou pomoc při prosazování rezoluce o bezletové zóně v Libyji ani pomoc při řešení aktuálních mezinárodních problémů. Proto nebylo vydáno žádné společné prohlášení. Poskytl jen rozhovor ČT.

Chováme se jako by se nás netýkaly problémy globálního světa. Jako nezodpovědní a nespolehliví spojenci jak v rámci Evropy, tak v rámci světa. Nevím, zda-li jsme vůbec byli zralí pro to, abychom se stali členy tak důležitých společenství vyspělých států. Jsme součástí globálního světa, jeho problémy jsou i našimi problémy a máme povinnost dle svých možností pomáhat všude tam, kde je to třeba. Ať jde o potírání mezinárodního terorizmu nebo pomoc v oblastech ozbrojených konfliktů.

Od roku 1918 jsme v dnešních cenách investovali do armády nejméně pět bilionů Kč. Bez užitku. Tyto obrovské prostředky mohly být využity mnohem efektivněji pro rozvoj hospodářství státu a zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Myslím si, že doba uzrála k vážnému rozhodnutí o zrušení armády. Přiznejme si, že vnější bezpečnost nám může zajistit jen spolupráce a aktivní účast v mezinárodních společenstvích. Posilujme raději vnitřní bezpečnost, kterou jedině můžeme efektivně zajistit. Vojenské střelnice proměňme v národní parky, nemovitý majetek a výzbroj rozprodejme, výtěžek ať posílí naše státní finance. Vybrané části armádního vybavení převeďme Policii ČR, Záchranné službě a Hasičským sborům, např. ženijní techniku, využitelnou při živelných pohromách. Posilme vybavení záchranných služeb pro mimořádné situace pod.  Ušetříme tak každoročně 50 miliard, které můžeme investovat do zdravotnictví, školství, výstavby dálnic, oprav silnic apod.

______________________________________________________________________________

PS.: Svou úvahou se nechci dotknout našich vojáků, kteří s nasazením života bojovali za vlast mimo naše území v různých částech světa v průběhu obou světových válek. Stejně tak nám v posledním dvacetiletí dělají čest naši vojáci v zahraničních misích. Jejich nasazení však zcela znehodnocuje jednání nejen opozice, ale i vrchního velitele ozbrojených sil. Po zrušení armády by jejich úlohu v oblastech konfliktů mohly v rámci naší pomoci při řešení terorizmu a místních konfliktů převzít policejní sbory jak v oblasti výcviku místních pořádkových sil, tak v oblasti poskytování účinné humanitární a zdravotnické pomoci trpícímu místnímu obyvatelstvu.