Rád vzpomínám na několikerá osobní setkání se zemřelým arcibiskupem otcem Karlem Otčenáškem. Poprvé to bylo v roce 1992, když jsem doprovázel velkou skupinu našich krajanů z Kanady a USA po všech diecézích tehdy ještě nerozdělené Československé socialistické republiky.
Svou cestu jsme zahájili počátkem července na Velehradské pouti. Odtud jsme putovali do všech slovenských diecézí, pak jsme se přesunuli na Moravu a do Čech. V hradecké diecézi nás srdečně přivítal tehdejší královéhradecký biskup Karel Otčenášek. Ochotně nás provedl katedrálou, pak nás pozval do biskupské rezidence, kde s námi strávil v krásném rozhovoru téměř dvě hodiny. Poznal jsem ho jako milého, vstřícného a laskavého muže, který nejen že vyslechl naše názory a problémy, ale také se s námi podělil o své starosti a radosti. Nezapomenu na jeho milá slova, když jsme se loučili a on nám uděloval své apoštolské požehnání.
Později jsem se s ním setkal ještě několikrát společně s Dr. Emilem Petříkem, redaktorem Lidové Demokracie v Brně, který utekl těsně před svým zatčením v roce 1948 do Rakouska a odtud pak do USA. Tam působil jako redaktor katolického tisku v Chicagu až do roku 1990, kdy se po 42 letech emigrace vrátil do vlasti.
Vzpomínám si na jednu jeho historku ze života biskupa Otčenáška, kterou mi vyprávěl. Mělo to být v době, kdy otec biskup neměl státní souhlas a po propuštění z vězení pracoval jako řadový dělník v mlékárně v Opočně. Dr. Petřík tehdy zorganizoval tzv. „exkurzi“ zahraničních zpravodajů a novinářů, akreditovaných v ČSSR, do této mlékárny. Soudruh ředitel dělal velké přípravy na tuto návštěvu zahraničních hostů. Nevěděl ovšem, co je hlavním důvodem jejich příjezdu. Když se všichni novináři shromáždili na nádvoří mlékárny, byli obklopeni vybranými zaměstnanci a přivítáni samotným ředitelem. Hned na počátku ho ale překvapilo jejich přání. Chtěli si promluvit s panem Otčenáškem.
Sice neochotně, ale přece nechal překvapený ředitel poslat pro dělníka Otčenáška. Za nějakou chvíli vyšel na rampu z výrobní haly jakýsi dělník menší postavy v montérkách, gumácích na nohou a s čepicí na hlavě. Když novináři pochopili, kdo si je s rampy překvapeně prohlíží, všichni jako na povel poklekli před ním na dlažbu dvora. Rozhostilo se hrobové ticho, ředitel mlékárny jen stěží lapal po dechu.
Ve svobodných zemích ještě nikdy nikdo neviděl biskupa jako dělníka na automatické lince. Říkalo se, že byl u linky na výrobu mléčné výživy pro kojence. A snad prý těm krabicím s výživou žehnal…
Přítomní novináři podrobně o tomto setkání referovali ve svých listech na západě. Byla z toho velká mezinárodní ostuda. Snad i to přispělo k tomu, že po zásahu papeže Pavla VI. v roce 1965 mu byl udělen státní souhlas a mohl se vrátit do duchovní služby. Zakrátko byl ustanoven jako řadový kněz v Ústí nad Labem-Trmicích mimo svou diecézi.
