Zdravím, mami

Nikdy mi to neodpustíš. A já, celá po tobě, nebudu prosit. I když to ve mně hnije jako vřed. Myslím, že ten večer nebyl ani v kalendáři. Nemohl být. Zavolalas jako obvykle, když se ti třeba ztratil prstýnek, nebo čaj proti nespavosti, abych přijela pomoct hledat.      

Co zase, mami? - Trochu jsem se škrábla a nejde to zastavit. Odvalila jsem stohy práce a řítila se večerem. Plyn sešlápnutý k zemi. Už ve výtahu mě potkala tvoje krev. Celé závoje jí byly. Na zašlých zdech, ze třetího patra do přízemí. 

Necítila jsem strach. Všude jen ty cesty krve a lítostivý psí oči. Dav, který jak flašinet mlel : dělali jsme co jsme mohli... Vaši maminku jsme posadili na chodbě – odvážil se chlap s ksichtem hyeny. Přišla, že jí teče krev. (Tak aby nezasrala byt?) Řidič sanitky někde dopíjel už šestý kafe a z tebe pomalu odcházel i ten věčný vztek. Cos proboha dělala... A večer voněl sladce, jak šelmě na lovu. To bude dobrý… Sanitka přijela až za hodinu. Jak jinak v týhle zkurvený zemi. Stírala jsem ze schodů krev, aby po ní sousedi nešlapali. A omlouvala se každý kapce. Čím víc se voda kalila, tím jsem se omlouvala hlasitěji. Sousedi v rozpacích pozavírali svý byty. Sbalila jsem tvoji oblíbenou noční košili, abys měla svý pohodlí a naprogramovaná prázdnem zamířila k nemocnici. Necítila jsem nic. Jen mi hlavou prolétlo, jestli mám i zubní kartáček a tvý knížky. Možná taky, ale jen na malou chvíli, že to s tebou není jednoduchý.

Je to už dvanáct let mami, co jsme se nepohádaly.