Závidím pánům klukům

Božetice jsou vesnicí u Milevska, kde se zdánlivě nic moc neděje. Upřímně, pro novináře poměrně hluchá půda. Přesto se tady uhnízdilo několik tradičních akcí, které dokáží nastartovat poměrně obstojné lidské mihožení. A v takových situacích jeden nabyde pocit, že rozhýbané bránice patří ke koloritu Božetic stejně jako Karlův most k Praze.

Jde například o tradiční Božetickou neckyádu, na kterou jsem vyrážela poprvé, se smíšenými pocity. A tím, co otevře ústa dítěti před prvním rozsvíceným vánočním stromkem, jsem v neděli 30. května byla obdarována i já. V novinařině je nepatřičné používat superlativa. Pisálek by měl zůstat nad věcí, striktně objektivní. Ovšem tahle smrtelně vážná recese, notně promočená vodou z požární nádrže a slzami smíchu, mě jednoduše dostala.
Bez přehánění. Po Božetické neckyádě obdivuji chlapy. Závidím jim. To, že se v nich páni kluci tak docela nezlomili. Že se dosud úplně nevyzuli z děravých tenisek, kde vyčuhující palce míří k ostrovům pokladů. Že v nich ještě pořád zůstal velký kus Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. Že se dokáží
řehtat do roztržení koutků sami sobě - až nemůžou popadnout dech.
Na rozdíl od většiny ženských.
Nechci se dohadovat o rozdílné míře odpovědnosti. Protože to je obezlička, kterou my ženské rády obhajujeme své kynutí k dospělosti (rozumějte ke stavu, kdy se tváříme, že se chováme dospěle a zodpovědně). A stejně tak obhajujeme naše ukotvení v pocitu, že vše, co by nás mohlo zesměšnit, je jaksi nepatřičné. Ženské se od jistého věku nechávají dobrovolně uzavírat do filtrů na emoce, tedy, svazovat zaklínadlem - "Co by tomu řekli lidé." Ženské jsou pořád ve střehu, aby jim úsměv, pohled, nebo jinak podbarvený citový výraz neulétl jen tak nazdařbůh. To vyčerpává. Na nějaké emoční orgie jsme pak už děsně unavené. Panebože, jaká škoda.
Na Božetické neckyádě nebyla jediná ženská posádka. Nevím, jestli si tu tradici chlapi vybojovali, nebo se jednoduše žádné maminy nepřihlásily. No, být z Božetic, určitě bych se s chutí na té kádi vydala napříč božetickým tichým oceánem. A kdyby mi to někdo odpíral, zřejmě bych o to urputně bojovala. Takže mé největší sympatie na celé akci - pánové v tuto chvíli prominou, získala odvážlivkyně z publika, která v hybridní dvojici nazvané Já a Gábi absolvovala přechod lávky. Skončila ve vodě. Jak jinak. S rozmazaným mejkapem, s vlasy, se kterými bychom snad nešly ani vynést koš, s promočeným trikem, které neúprosně odhalí každý špíček. Přesto. Z vody vylezla s koutky natrženými od smíchu a se šibalskými záblesky v očích, které
jí v tu chvíli mohly všechny ženské na břehu jenom tiše závidět.