Vymazlený potvory

Fenky Chelsea a Aza. Dvojka zrzek, která patří už pár let ke mně. Stejně jako igelitové sáčky na exkrementy v kapse, rozdrcené piškoty v kabelce, chlupy na černých oblekových kalhotách. Jsme spojené nerozlučně, zvyklé na sebe téměř návykově. Ale i v téhle symbióze dojde občas ke zkratům, kdy ty dvě mají pěkně namále.

AzaIlona Kaulfuss
Včera jsme z hub přinesli nádherné bedly. No, jasně, řízky. Co jiného. Celá natěšená jsem nařezané čtvrtky bedlových koláčů pěkně pokoupala v hladké mouce, pak ve vejci a ve strouhance. Obřadně jsem těch dvanáct kousků uložila na prkénko a odběhla na terasu. Ten co ho mám v občance něco nesmírně důležitého potřeboval. Myslím, že nemohl najít zapalovač. No, byla to minutka.
Když jsem se vrátila bylo prkénko vypucovaný. Od těch houbových, ještě neusmažených řízků i od veškeré strouhanky. Nezůstal ani drobek. Ty potvory jednoduše všechno zblajzly. Ležely na svých pelíšcích a dívaly se někam k ložnici. Tedy opačným směrem od inkriminovaného prkénka. Chelsea se tvářila, že přemýšlí, jak mi udělá radost a už nikdy v životě nebude požírat chcíplé ryby u rybníků a Azina upřeně sledovala stíny záclony na komodě, jakoby je viděla ve svém psím životě poprvé.
Tak jo!!! Zuřila jsem.
Za trest vám nedám ani kousek od oběda! Skřípala jsem zuby a dokonce v tom vzteku zaznělo něco o prodeji a o útulku. Narychlo jsem udělala k obědu guláš z piksly a kolínka. Holky, které jsou zvyklé přijít ke stolu, posadit se a upřít pohled číslo 174 střídavě na mě a na talíř, neb jsou si velmi dobře vědomy, že jim vždycinky něco nechám, vykouzlily ten nejhladovější výraz, který kdy oko pejskaře vidělo.
Byla jsem neoblomná. Zlá, lakomá a uražená. Ostentativně jsem všechno snědla sama a provokativně  ten talíř ještě vylízala. Pochopily. Blbý nejsou. Svěsily uši a odkráčely zpátky na pelechy.
Napětí v naší symbióze trvalo minutu. Nemůžu totiž ty zatracený, mizerný, neposlušný a pažravý zrzky vidět smutný. Z lednice jsem proto vytáhla zbytek salámu (už byl fakt okoralý a fakt už ho nikdo nechtěl), rozpůlila jsem těch patnáct deka vcelku napůl a darovala svým zrzečkám. Myslím, že mě vzaly na milost. Večer mi se svou typickou vznešeností a s nezaměnitelným půvabem dovolily, abych jim nechala něco od večeře.