Kamna těžká jako prase a roláček velikosti S

Prodávala jsem krbová kamna. Pravda, není to zrovna věc, kterou by člověk prodával denně. Litinová kamínka, jak jsem je s něhou nazývala, vážila 98 kilogramů. Do pořádných kamen měla sice daleko, ale přesto. Už při jejich stěhování z auta do domu jsme si užili. Ostatně, při jejich prodeji taky.

V novém bytě nikdo nepočítal s tím, že bych si s sebou nějaká kamna přitáhla. A pokud bych trvala na tom, aby se mnou dál sdílela obývací pokoj, pak jen za předpokladu, že budou sloužit jako dekorace. A to už je trochu o ničem. Stejně, jako když má někdo na zahradě proutěný kočárek. Hledáte baculaté dítě a kde nic tu nic. Zjara pak na vás z kočárku vyplázne listy břečťan a pelargonie a jiná květena. No, proč ne.
Ale k věci. Prodávala jsem kamínka. Přes internetový portál. Obchod se povedl. S konečnou sumou jsme byli spokojeni, kamna vyčistili a připravili, až si pro ně kupec přijede. Trochu mu trvalo, než se ozval. A když se ozval, věděla jsem hned, že to žádná legrace nebude.
První e-mail: "Prosím, mohli byste mi kamna poslat poštou?" Nevím, jak jsou svalově vybaveny pracovnice pošt. I kdyby však za přepážkou stála paní Lamželezová, jsou tady předpisy, do kterých se stokilová kamna jednoduše nevejdou. Ne! Zněla rezolutní odpověď  - v doprovodu několika smajlíků. V koutku duše jsem doufala, že je kupující tak trochu šprýmař.
Na nějakou dobu se zase odmlčel. Druhým nápadem mě uvedl v pokušení domnívat se, že kamna nikdy neprodám a že dotyčný není šprýmař, ale cvok. Tentokrát neposlal e-mail, ale nadšeně zavolal. "Už jsem na to přišel. Ta kamna přeci nejsou větší, než klasický kufr. Mohla byste mi je přivézt k vlaku. Řekl bych vám kdy. Já bych je pak s sebou vzal zpátky jako spoluzavazadlo!"
Tentokrát jsem ten skvělý nápad odmítla už s obavami, co bude dál. Večer se mi pak zdálo o kufru, který s vypětím posledních sil zvedám na plošinu vlaku a probudila jse se zpocená představou, jak mě přimáčkl k zemi.
Nedůvěra se ale projevila i na druhé straně. Pat a Mat v jedné osobě signalizoval, že mu snad ta kamna nechci prodat. A pak se ozval znovu telefon. "Domluvil jsem se s kamarády a pro ta kamna tedy přijedeme," sdělil otráveně PatoMat na druhém konci. "Jóóó....," zaúpěla jsem.
Přijeli. Tři "inženýři". Můj kupec rázně zamířil do obýváku ke kamnům a jal se je zvedat. "A sakra," vydechl. "To asi nebyl moc dobrý nápad s tím spoluzavazadlem, když to teď vidím." Bez komentáře. "Kluci, musíte mi pomoct. Ono je to těžký jak prase!" Vynést kamna na zahradu jim trvalo dvacet minut. Pak je obestoupili a zjistili, že mají "nějakou začerněnou rourku" (rozuměj, vývod pro kouřovod). "Hele, to musíme nějak obalit, aby mi to nezasvinilo vozejk." A jednoho vyslali, aby prohledal útroby auta. Vrátil se se žlutým roláčkem velikosti S. "Co to je?" "No, rolák mý starý." Kamínka byla tedy obdařena šálkou ze žlutého roláčku v místě otvoru pro kouřovod, samozřejmě celý od sazí. S uspokojením, jak vše hravě zvládli, se kochali výsledkem své práce. "Myslíš, že ten rolák bude tvoje stará ještě nosit?" "Myslím, že už ne," odvětil vynálezce a kamna putovala na vozík.
Když jsem za podivnou trojicí zavírala bránu, cítila jsem se divně. Nebylo mi líto odjíždějících kamínek. Sevřela mě úzkost při představě, že právě tahle trojka bude někde v jiném městě, v jiném obývacím pokoji, který je možná zatím docela útulný, instalovat kamna. A už vůbec se mi nechtělo přemýšlet o tom, jestli PatoMat ví, že ta kamna nejde postavit jen tak na koberec doprostřed obývacího pokoje, naložit po okraj dřevem a škrtnout sirkou...