Introvertí blues (mýmu Hadovi)

Už když ses narodila, bylo to jasný. Rok za rokem prolínání. Nenávratný. Protancovaly jsme dny, malovaly, hltaly knihy, zpívaly, poslouchaly. Točilo tě k nepříčetnosti - Jsi celá máma. - Ne, já chci být já. - S tím obíháním kopců dnes zapomeň. - Jak chceš. Půjdu sama.

Ilona Kaulfuss
Starosti jsme nastrkaly do zapadlý skříně pod půdou. A ke studni do sklepa. Alespoň přes léto, ať tam tlejí. Ty sama na svý zídce, já sama v sobě. Léto jsme si vyhandlovaly za obraz kosa přilepenýho ke stromu. Ticho nás posilovalo. Nepotřebovaly jsme slova k tomu, abychom rozuměly. Jedna druhý.
- Nějaký návštěvy. Neblbni. Budu si číst.
No, jasně. Celá já. Jak pěstí od zrcadla. Tak nějak když se jeden moc vidět nechce a nemusí. A přesto má sám sebe na talíři - nebo před očima, denně. S poklonama jsme šetřily.
- Pusť tam Linkiny.
 Přišel rozvod. A úměry nepřímé. Čím víc lásky, tím méně citu. Kdepak klasika. Dcera nezdárná. Býk s hlavou naraženou ve zdi. Období vyhřeznutí. Období, kdy zvracíš do sebe.
- Budeš píct?
- Ne.
Čtyři roky jsme se nadechovaly pod vodou. Bejk proti bejkovi. Čím víc lásky tím víc nenávisti. Úměra přímá a jasný cíl. No přece: Čím víc lásky, tím víc nenávisti.
- Mám něco upíct já?
- Jak chceš.
Někdy to dosedlo plnou vahou. Občas to bylo na vytržení vlasů. Jedna jak druhá. Křižovatka vlevo, vpravo, rovně nebo nikam. Rozvod se neodpouští. A trpělivost před sebou čutáš jak desetikilovej balvan.
- Udělám bábovku. Chceš kafe?
- Jo.
Mámě se neodpouští. Točila jsem se uprostřed křižovatky. Matky jsou pošahaný, protože svý dcery milujou. A v nějakým tom koutě sebe sama se zároveň děsí a uvažují o tom, jestli to není sebeláska. Dýchala jsem pod vodou tajně i za tebe. Tím víc jsi mě dusila.
- Volal táta. Pozdravuje.
- Dík.
Přes to jedno úděsně horký a bolavý léto jsi bez varování dozrála. Ve svým profilu sis napsala: Nejlepší kámoška - moje máma. Přešly jsme úměry. Nejsme na pitvání. Poprvý pořádný nádech nad vodou. Divoký kopretiny a vlčí máky a obilí jako zlatý kopí. A oči Morrisona. Vracely jsme se zpátky. Nebo jsme někam došly. K čemu mapy.
- Půjdeme se do těch kopců drápat zítra, jo?
- Jasně.
Skříně jsme vyvětraly a kdo ví, jak je na tom studna. Co tě nezabije… Vždyť víš. Přes každý šutr se dá přelízt. (Postavíme si továrnu na čokoládu. Až se svět zase pomine. A budeme u studny chroupat hořkou a bublinkovou.) Jsme zpátky. Ty sama na svý zídce, já sama v sobě. I bez navigace. Zpátky…
- Chceš tam mlíko?
- No jasně.