Facebook - Fuck you

Jsem v permanentním časovém presu. E-mailovou poštu stíhám číst jen u ranní, nebo pozdně večerní kávy. Pracovní e-maily hned, jinak by se utopily v záplavě další pošty. Už bych je nečetla. Stejně jako nečtu e-maily, které avizují - To je Bomba! Nádhera! Mažu je bez přečtení. Je mi totiž jasné, že z té bomby nebo nádhery nevypadne nic jiného, než prezentace hlubokých myšlenek o životě, doprovázená kýčovitými fotografiemi naprosto mimo život a neméně kýčovitou hudbou. Někdo cítí potřebu upozornit mě na to, jak důležité je přátelství, pravda, víra, láska. Bla, bla, bla, bla.

 A na konci takových foto-štvanic, odtržena od myšlenky předchozího textu, stojí agresivní výhrůžka: Jak to nepošleš  deseti lidem, budeš mít sedm let smůlu. Nebo: Když to do patnácti minut nerozešleš svým nejbližším, ztratíš je. Pokud bych měla sklony k patologické pověrčivosti, asi bych byla setrvale upoutána ke klávesnici a zaplavovala podobnými nesmysly své přátele a nejbližší.
"Facebook! To nejlepší, co dnes může být!" Řval na mě nedávno do telefonu známý. "Koukej se tam přihlásit!" Dodnes nevím, co mi spadlo na hlavu. Musela jsem mít totálně mimózní den. A muselo to být ve chvíli, kdy všech mých pět pohromadě odešlo někam do prčic. Zkrátka, přihlásila jsem se na Facebook. Na avizované nejlepší sociálně komunikační centrum. Proč ne. Je tam řada politiků, vzdělaných lidí, to přece není sdružení nějakých hlupců. Už za několik hodin jsem ale nabyla dojmu, že celý svět je jeden velký ráj květinových dětí. Všichni se chtěli kamarádit, všichni chtěli všechny za přátele. Nebylo dne, kdy by mi nepřišlo z Facebooku oznámení, že pan nebo paní, o nichž jsem v životě neslyšela, se chtějí stát mými přáteli. A tak jsem nějakou dobu tu hru hrála s nimi a blahosklonně souhlasila, že dotyčný může být zařazen do mého stáda, případně, že mě může ustájit ve stádě jeho. Až když mi začaly od adoptovaných přátel chodit obrázky flašek se šampaňským a s pivem - myslím, že to byla soutěž o to, kdo se zhuláká největším objemem vypitého alkoholu, bez ohledu na ten pelmel i na to, že in natura by tuhle hru jednoduše nikdo nepřežil, došlo mi, jaký jsem idiot.
Rozhodla jsem se z toho vlaku plného šílenců vystoupit. Zlatý oči! Jen tak vás to nepustí. Hodila jsem si tedy osobní stránku do fínštiny - že tak budu mít pokoj. Nemám. Nabídky na velké přátelství přicházejí dál. V češtině i ve fínštině. Zbývá  tedy jediné. Prostě tyhle e-maily zařadit ke všem těm avizovaným Bombám a Nádherám, které už neotevírám nikdy.