Setkání

Akira tiše vyčkává mezi stromy,v dálce je slyšet šumění potoka a ticho horké letní noci, ruši jen občasné zahoukání sovy. A někdo přichází....

Seděla mezi ztichlými stromy a naslouchala tichému šumění řeky v povzdálí. Nevelkým údolím se neslo houkání sovy a někde blízko ní zašelestila myška, která zalezla honem do svého příbytku, když předtím překvapivě dlouho pozorovala dívku která nehybně seděla opodál. Poklid noci tišil Akiřiny zjitřené smysly. Pořád jí zaléhaly uši od řinčení zbraní a slyšela nářek zabitých nepřátel...i přátel. Odpočívajíc na známém místě kde kdysi spala věčným spánkem ona i její láska,vzpomínala na čas který již minul. Na putování, kterého se účastnili, na přátelé které poznala, kteří mnozí dnes už také nejsou mezi živými.

Náhle celé její tělo ztuhlo a ona upřela oči do vzdálené temnoty na druhém konci údolí. Zaslechla kroky, ale netušila kdo se blíží. Její smysly byly již částečně otupené a navíc byla omámená přívalem vzpomínek tak živých, že by se jich snad bylo možno i dotknout.

Příchozí měl na sobě dlouhý tmavý plášť který jako by se sám pohyboval tak, aby zabránil v odhalení svého majitele. Našlapoval tiše, že by běžný návštěvník těchto míst jeho kroky nikdy nezaslechl. Kdyby se ovšem na tahle místa někdo odvážil, neboť toto místo bylo široko daleko známé jako pohřebiště démonů, které se nevyplácí rušit. Kdo tu věčně odpočíval opravdu, to věděla jen hrstka zasvěcených a ani oni na tato místa nezabloudili i když z jiných pohnutek. Štěstí dávných dnů tady již dávno vybledlo a bolest která toto místo obestírala nebyla vyhledávána nikým z těch kdo věděli co se zde událo.

Příchozí však bolest ani strach v srdci necítil. Jen radost. Zběsilou, divokou, nespoutanou radost. protože přicházel a tušil, že by ji zde mohl najít. A čím blíže byl svému cíli, tím spíš mu jeho instinkt napovídal, že tady je, že čeká...ne vyčkává...nepoznala ho. Přibližoval se teď opatrněji. Znal ji. Prudkost její povahy, její reakce. Kdyby se cítila ohrožená, byla by tahle horká letní noc to poslední, co by zažil. Našlapoval opatrně, ale touha být jí blízko ho poháněla dál.

Cítila jak se blíží a připravená na cokoli, zůstávala skrytá ve stínu mohutných staletých dubů. Viděla, jak došel až k bílým kamenům, které kdysi označovaly její a Alastherův hrob. Dneska již oba prázdné. Ona aniž by to kdo tušil, stojí živá opodál a on se ztratil ve světě už před staletími. Nesnažila se ho najít, věděla, že pokud se ještě mají setkat, stane se to. Před dlouhým časem se jejich cesty rozdělily, když ona šla najít a zachránit přítele ze zajetí a Alasther se vydal daleko na sever do hor a možná ještě dál se svým vlastním úkolem.

Teď tu stála a dívala se jak příchozí poklekl u obou ohlazených bílých kamenů a pomalu zamyšleně přejel prsty po zdobených vyrytých nápisech s jejich jmény. Sejmul kápi a nechal ji spadnout do půli zad. Odhalil tak dlouhé černé vlasy, barvy havraních křídel. Najednou si byla jistá že ho zná, zdálo se jí nemožné, že by se právě teď objevil na tomto místě, ale nebylo jiné vysvětlení. Otočil rychle pohled směrem kde tušil pohyb, nebo snad nádech. Vybroušené smysly mu napověděly, že tu na něho čeká. Usmál se, odhalil tak lesklé špičáky jen o maličko delší než ostatní zuby. Bělostný vlčí úsměv v temnotách zažehl jistotu a plamen v jejím srdci, které se už tak dlouho zdálo být vychladlé a nyní opět ožilo, dlouho skrývanou vášní. Vystřelila z úkrytu jako střela a přeběhla pár dlouhými skoky prostor, který je dělil. Ještě se ani nenarovnala stébla trávy na která došlápla a už ji držel v náručí a ona si spokojeně vydechla. Po dlouhé době jako by vše ve vesmíru pevně zapadlo na své místo a všechno bylo tak jak má být. Alasther ji pevně objímal a i jemu stejně jako jí se v tu chvíli zdál svět dokonalý. Odtáhl její tvář trochu od sebe aby jí viděl do očí a zahlédl jak i její vlčí tesáky zasvítily nocí.

Nepotřebovali slov. Milovali se celá staletí, znali se tak dobře, že ani jeden z nich nepotřeboval nic říkal. Oba přišli za tu dobu co se potulovali světem o mnoho přátel. Láska která překonala staletí, vzdálenost, odloučení. Překonala vše. Osudem daná a nezničitelná. V dáli v řece bylo slyšet šplouchnutí, jak nějaká malá rybka vyskočila z vody a zase se vrátila do proudu. Zčeřila se přitom jen vlnka nebo dvě, ale jinak se v celém údolí nepohnul ani lístek.

Políbil ji a na krátký okamžik jako by se jim oběma svět roztříštil před očima a složil stejný a přeci trochu jiný. Pak ji zvedl do náruče jako by byla jen pírko a odnesl ke stromům, které jí ještě před malou chvílí sloužily jako úkryt. Položil ji do měkké trávy a sám si lehl k ní. Zblízka se jí díval do očí, konečky prstů kopíroval její lícní kosti a tvář a kochal se pohledem na milovanou nesmrtelnou bytost. Oplácela mu pohled plný oddanosti a něhy. Hladila jeho tvář. Hladila zvlášt každé místo kde kdysi bývalo zranění. Moc dobře si je pamatovala i přes to, že všechny rány se dávno zahojily.

Noc se pomalu vzdávala své moci nad tímto světem a přenechávala vládu slunci, které nesměle nakukovalo zpoza horizontu. Akira něžně vzbudila svého milence a odvedla ho do bytelného stanu, který měla již několik večerů postavený hned za kopcem. Zde mohli spát a věnovat se sobě, neboť stan byl schválně vyroben tak, aby ani paprsek světla, nerušil klid upírů. Až padne noc a oni dočista utiší svůj hlad po lásce, vydají se opět na cesty. Opět spolu a štastní. Čeká je cesta na jih, do sídla dávných přátel, které dnes již zeje prázdnotou. Akira ví, že Gwen žije, oba ji zkusí najít. Opustila sídlo po smrti svého pána a své životní lásky aby prošla celý svět, snad bude ochotna se s nimi vrátit domů.

Kdo si myslel že upíři nejsou schopni lásky, velmi,velmi se mýlí. Láska překoná vše..