Na co člověk myslí, když po roce odjíždí z Izraele? A jaké to je mít kamarády rozeseté po různých koutech světa?
U Mrtvého moře je pořád horko a v létě ještě víc. Místní k němu tudíž v letních měsících vyrážejí zásadně jen pozdě večer a odjíždějí za brzkého rána, než slunce začne pálit. Někteří se jedou vykoupat, jiní přespat pod hvězdami, které jsou okolo moře obzvlášť jasné, a někteří chtějí jen společně s přáteli posedět u táboráku nebo grilu. Na rozloučenou jsme se rozhodli udělat tohle všechno dohromady.
Byl to jeden z mých posledních večerů z Izraeli. Po roce studií jsem mířila domů do Čech a poslední týdny se nesly ve znamení postupného loučení, s kamarády i s místy, na která se člověk zvykl. Už jsem podobná loučení zažila několikrát, ale většina mých kamarádů jsou stále Evropané, což se v kontextu dnešního cestování zdá být téměř za rohem. Do Jeruzaléma to stále člověku připadá dál, jako by překračoval nějaké hranice jinačích kultur a tradic a ne jen Středozemní moře. Pocity z toho byly všelijaké a ticho na břehu moře je zvláštně akcentovalo.
Seděli jsme na písečné pláži kousek od hotelových komplexů na jihu Mrtvého moře. V kroužku na dekách se promíchali moji kamarádi z Čech, kteří přijeli na návštěvu, a kamarádi z Jeruzaléma, se kterými jsem se loučila. Kolem dokola byl klid a bezvětří, jen čas od času se do moře přišlo smočit pár nočních návštěvníků. S postupující nocí kamarádi postupně usínali vedle sebe na písku. Mně se konečně zavřely oči, když nad jordánskými horami vyšel rudý srpek nového měsíce.
Znovu jsem vstala, když nebe růžovělo a po kamenech u moře začínali skákat vrabci. Na nejvzdálenějším koutě mola jsem uviděla svého kamaráda z východního Jeruzaléma, jak potichu pozoruje jordánské hory vystupující ze stínu, vzdálené od nás jen úzkým pruhem Mrtvého moře. Potichu mi začal vyprávět, že studoval na univerzitě v Jordánsku. Taky tam potkal dobré kamarády, ze zemí Blízkého východu, ale i mimo něj. Po dokončení studií se ale vrátil zpět do Izraele, kde má, jako většina Palestinců z východního Jeruzaléma, modrou kartu trvalého pobytu, ale nikoliv občanství. Cestování je pro něj tudíž daleko složitější operace než pro někoho s evropským pasem, která mimo jiné zahrnuje dočasný cestovní dokument vydaný jordánskými úřady. I pouhá cesta na druhou stranu moře tak může být značně komplikovaná.
Během kamarádova vyprávění se růžové mraky na obzoru pomalu rozplynuly a zpoza nedalekých jordánských hor vykouklo ranní slunce. Stoupalo rychle a záhy začalo znovu vyhřívat zem, která ještě nestihla od včerejšího večera vychladnout. Na pláži se objevili první ranní plavci, kteří chtěli stihnout koupel, ještě než slunce začne příliš pálit.
Jestli si něco člověk rokem v Jeruzalémě pořádně vryl pod kůži, tak je to to, že Evropané opravdu mají spoustu věcí jednodušší. Zatímco pro mě je cestování do většiny zemí světa z velké části jen otázka peněz a kamarády, které v Izraeli mám, mohu téměř kdykoli navštívit, mnozí jiní (a vůbec ne jen Palestinci) to mají o mnoho složitější. Touhle jednoduchou historkou kamaráda tak můj odjezd dostal o dost jinačí perspektivu, za což jsem nesmírně ráda. Kdo ví, třeba se takhle na břehu Mrtvého moře zase brzy potkáme.
PS: Tenhle blog byl založen během mého roku v Jeruzalémě a popisoval především příběhy odtamtud. Nejsem si jistá, zda a jakým způsobem budu v jeho psaní pokračovat, také proto že od října začnu psát také na jiný web s trochu jiným zaměřením. Zážitky z Izraele a Palestiny ale určitě budu ještě chvíli zpracovávat, takže s psaním ještě nějakou dobu přestávat neplánuji.
