S dcerami jsme jako každý rok malovaly kraslice. Jako každý rok z proutků od rybníka manžel upletl pomlázku. Jako každý rok upeču a holčičkám i synovci nachystám sladkosti. Na první pohled se může zdát, že je všechno jako vždy.
Ale není. Bohužel.
Jednoho dědečka děti nemohly navštívit měsíc, je po transplantaci srdce a víc asi není co dodat. Druhého občas sice vidí, ale s rouškou, na dva metry a na zahradě.
Dobrá zpráva je, že si děti na některé věci zvykly docela rychle a berou je docela přirozeně a zodpovědně. (Možná zodpovědněji, než někteří dospělí.) Takže: „Mami, můžeme za dědou a babičkou? Samozřejmě s rouškama.“ Jedna hodná paní z okruhu facebookových přátel mi poslala pro holky roušky s Minii a s motýlky. Ty mají úspěch a obě si je teď nasazují dokonce poměrně radostně.
Celkem pochopitelně hodně debat teď u mých dětí začíná větou: „Mami, až tady nebude ten koronavir, tak…“ To, co je teď, to je pro ně taková dočasnost, protože hodně se začne dít, až „tady nebude ten koronavir“. Takže není divu, že když paní učitelka starší dcery Peťky zadala dětem ten vir namalovat, jak podle nich asi vypadá, vypadla z toho fakt hnusná zelena chapadlovitá bestie.
Na druhé straně díky koroně všichni v rodině rázem ovládáme mnohé komunikační možnosti moderní doby. Videa s přáními, zážitky a pozdravy putují od nás k babičkám a dědečkům, což není nic nového, ale teď už i opačně. Také nás potkaly jedny výroční desáté narozeniny s absencí materiálních darů (no jo, zavřené obchody). V noci jsem pekla ovocný dort se želatinou a ráno dorazilo přes plot podané speciální překvapení a nečekaný dar od sestřenic - parádní druhý dort (není špatné mít jednu ze sestřenic cukrářku). Od brněnských prarodičů doputovala jedna z vymožeností komunikační éry – dědečkem vytvořená a jeho první elektronická pohlednice. A fakt se překonal.
Mám čas na spoustu věcí, které normálně stíhám jen taktak nebo občas. Vařím, peču, smažím, učím se s dětmi. Teď třeba jdeme s manželem sázet do provizorního fóliovníku rajčata. Tak o tom by se nám před rokem ani nesnilo.
Když se vracím z Prahy z jednání parlamentu či z nějakého výboru, cítím se, jako bych měla lepru nebo mor. Hlavní město je přece jenom ohnisko nákazy a i když pracovníci i vedení Sněmovny dělají řadu opatření, aby byla jednání co nejbezpečnější, pořád se nás musí sejít alespoň trochu víc než půlka. A tak jedu domů a člověku to v hlavě pořád šrotuje, jak se vyrovnat s rizikem, že vir, bestie záludná, není vidět a není kde tedy vzít jistotu, jestli ho mám nebo ne. To stejné má manžel, ten se stal provianťákem i kurýrní službou a zajišťuje zásobování všech seniorů v rodině. Samozřejmě nepochybuji, že v tomhle jsme na tom všichni stejně, že všichni stejně každý den zvažujeme: Mohu někoho ve svém okolí ohrozit? Neohrozím své nejbližší?
Z každého průšvihu je fajn si něco dobrého vzít. Za mne: Třebas odstřihnuti od vnějšího světa, stejně lze trávit svátky pospolu, s rodinou. I když je to mnohdy ne „naživo“, ale jenom „online“, důležitá je ta potřeba být „blízkým nablízku“. Samozřejmě, že „naživo“ je to lepší, ale když nás virus takto zbrzdil a tak trochu i uvěznil, dal nám prostor k zastavení, přemýšlení a také k docenění těch samozřejmostí, které jsme měli či mohli a nyní je nemáme či nesmíme.
Všem přeji krásné jarní velikonoční dny s vašimi drahými naživo i online, hlavně spolu. A ať je brzo po viru a to, co jsme znovu objevili a co je opravdu v životě důležité, ať nám už zůstane.
