V nejbližší době začnou poslanci projednávat novelu exekučního řádu. Pro mne je to další krok v plnění balíčku kroků, pro které jsem získala podporu sociální demokracie a které jsme nazvali Druhá šance.
Něco již máme splněno, mnohé ještě ne.
Tak tentokrát dojde na exekuční řád. Na stole jsou dvě verze změn. Poslanecká (Sněmovní tisk 295 – pro zájemce ZDE) a vládní (Sněmovní tisk 545 ZDE). Čistě formálně platí, že vládní návrh je veden jako novela Občanského soudního řádu – řeší totiž několik věcí najednou. Ale zásah do exekučního řádu je v ní velmi podstatný.
Podobné situace, kdy jsou ve sněmovně dva různé návrhy na stejné téma, dělají povětšinou zmatky a dost často z toho nepochází nic dobrého. Proto jsem se s řadou kolegů (napříč stranami) dohodla na postupu, který sněmovně předložíme – sloučit projednávání obou tisků do jednoho balíku a bavit se především o praktických řešeních. Nepřipadá mi zase tak podstatné, jestli si zásluhy připíše vláda nebo ta která skupina poslanců, připadá mi daleko důležitější, aby vznikl kvalitní výsledek.
Hodně mi jde o systém jeden dlužník – jeden exekutor, hodně mi jde o teritorialitu soudních exekutorů. To jsou základní cíle, co prosadit. Vhodným namícháním prvků z vládní předlohy a z našeho poslaneckého návrhu může vzniknout verze, která bude pro tuto zemi jednoznačně přínosem. Ostatně teritorialitu i další změny podporuje výrazná většina soudních exekutorů.
Osobně se chystám podat pozměňovací návrh a pokusit se při tomto jednání prosadit do české legislativy ještě další důležitou změnu – definování chráněného účtu. Tedy takového, který by soudní exekutor nemohl obstavit, protože z něj by se strhávaly platby podle možností dlužníka, tedy až do takové maximální výše, jakou povoluje zákon. Zároveň by ale nemohl přijít další soudní exekutor a zablokovat na účtu i peníze, které dlužník a jeho rodina budou mít jako nezabavitelné minimum. Aby se nestávalo to, co je dnes běžné, že totiž jeden exekutor si strhne svoje, další zablokuje celý zůstatek na účtu a rodina se rázem propadne do ještě horší pasti. Nemůže platit nájem, nemůže platit nic. A z toho pak vyrůstají jenom další a další dluhy. A další exekuce. Prostě kolotoč dluhového otroctví pracuje na plné obrátky.
Jednání o (doufám) sloučených návrzích bychom měli začít hned dneska (středa 6. 11.) k večeru. Chci prosadit, abychom jednali tak dlouho, dokud nebude vyřešeno první čtení obou návrhů. Chystám se chráněným účtem strašně „rozčílit“ bankovní lobby a určitě tím „nepotěším“ část soudních exekutorů (i když část jich zase naopak potěším). Očekávám těžké bitvy. ale jsem přesvědčena, že se mi podaří pro chráněný účet sehnat ve sněmovně dostatečně velkou podporu. Bude to další krok k tomu, abychom napravili alespoň pro budoucnost strašlivé chyby z minulosti.
Když obhajuji Druhou šanci na setkáních s občany třeba na jižní Moravě, dost často slýchám, že jsme k dlužníkům příliš měkcí a že jim nadržujeme. Toto tvrzení (mimochodem chybné) pochází sice především z parlamentních opozičních lavic, ale občas to na člověka „vyskočí“ na překvapivých místech.
Mám brněnskou pratetu Jarušku ve věku požehnaných devadesáti let. Má někdy až šokující zájmy. A tak se na mne nedávno trochu obořila, že „dluhy se mají platit“ a co že to jsou za divné výmysly ta oddlužení důchodců a mladých lidí? Vysvětlila jsem jí, že to není žádné odpuštění dluhu, ale že to znamená tři roky splácet maximum možného. Což mi Jaruška odkývala. A když jsem dodala, že díky zavedení nevymahatelnosti extrémních úroků dostanou přes prsty lichváři a podivní půjčovatelé peněz, vysloveně ji to potěšilo.
Proč to říkám, když se to týká insolvenčního zákona a tady je řeč o exekučním řádu: Češi nejsou proti splácení dluhů, naopak. Češi v sobě skutečně mají to „dluhy se mají platit“. Ale jsou solidární s oběťmi lichvářů, s lidmi, kteří naletěli a s těmi, kteří si nepřečetli vlevo dole na konci smlouvy několik klíčových vět o pokutách a sankcích vytištěných velikostí písma 5.
Proto říkáme „ANO spravedlivému splácení dluhů, ale NE dluhovému otroctví“.
P.S. Předběhnu obvyklou diskusi pod články s touto tématikou.
První poznámka: Zazní hlasy "zrušte soudní exekutory". To není řešení. Dluhy se vždy nějak vymáhat budou a musí to tak být. Návrat k systému soudních úředníků už není možný. A nikdy nefungoval. Připomínám devadesáté roky a party vymahačů s jejich skutečně "balkánskými", "mafiánskými" či "východními" metodami. Tak k tomu se jistě vracet nechceme.
Druhá poznámka: Určitě zazní, že za to všechno může sociální demokracie, tak co bychom chtěli. Bylo to tehdy při přijímání Exekučního řádu v roce 2001 trochu jinak a především největší kroky k mechanismu dlužního otroctví si připsali skutečně jiní. Úplně nejvíce exekutoři zvlčili za vlád Topolánka a Nečase. Měli jsme ale být v této oblasti jistě ráznější a měli jsme nápravu zjednat daleko dříve. Ale právě možnost nápravy děsivého systému s dětskými dluhy, ožebračováním desítek tisíc lidí a mnoha excesy byla pro mne jedním z důvodů, proč podpořit společnou vládu s hnutím ANO. A také nést (místo celkem pohodlného života v opozici) náklady tohoto vládnutí. Z opozice bychom asi situaci seniorů a dětských dlužníků zlepšit nedokázali. Sociální demokracie platí za svoje staré chyby a platí za ně tvrdě. Ale neuhýbáme, neutíkáme od nich, řešíme je těmi nejlepšími způsoby, pro které jsme schopni najít v parlamentu většinu.
