První díl seriálu Ochránce České televize mi oživil dny, které byly pro mě jedny z nejtěžších v životě. A po pravdě: některé ty okamžiky, některá ta zjištění a vzpomínky z té doby bych nejraději vymazala z hlavy.
Hodně z toho, oč tehdy šlo a co se stalo, bylo totiž smutným svědectvím o nás všech, o společnosti, o právu silnějšího. o nedostatku pomoci druhému, o neschopnosti vcítění se do druhého, o lhostejnosti a také… o zbabělosti.
Jak zabránit šikaně ve škole? Jak se postavit za šikanované a odhalit šikanující? A co když je šikanována učitelka nebo učitel?
Protimluv?
Jen zdánlivý protimluv, jak nám ukázal rok 2016, kdy to mohl vidět každý na vlastní oči. Tehdy díky uniklým videím zachycujícím otřesnou šikanu učitelky žáky střední odborné školy byla celé republika konfrontována s otázkou: Děje se to. A co s tím?
Veřejnost chtěla okamžitou odpověď, včera bylo totiž pozdě – což pro paní učitelku, která krátce po svém zhroucení zemřela, bylo tragicky pravdivé.
Pokud chceme bojovat se šikanou, musíme si nejprve přiznat krutou pravdu, že šikana je přítomná v takové či oné míře (možná úplně malinkaté slovní či naopak v brutální dlouhodobé a fyzické) v každé škole, v každém kolektivu. To, že šikanu nejde vždy na první pohled vidět, že ji v danou chvíli nevidíme, to totiž vůbec neznamená, že tam není. V tom je nebezpečná a proto je tak těžký boj s ní.
Ano. Školský ombudsman dostal po vzájemné dohodě měsíc po odhalení tragédie do popisu práce jako hlavní téma boj s šikanou. Byly zpřísněny tresty pro šikanující, zčásti se zjednodušila a zčásti rozšířila pravidla pro možnost (dočasného i trvalého) vyloučení ze školy v případě ataků, byl zde dohled státních zástupců. Šikanovaná učitelka byla alespoň symbolicky mimořádným způsobem oceněna, což jí osobně samozřejmě již nemohlo pomoci. Ale byl to především signál pro mlčící šikanované učitele a učitelky, kteří neměli dosud odvahu říct si o pomoc. Ve školském zákoně byla prosazena nová práva pro vyučující, byla posílena síť školních metodiků prevence, podpořeno vzdělávání učitelek a učitelů v oblasti odhalování šikany. Podpořila jsem také osobně i vlivem úřadu projekt k odhalování šikany, který vymysleli a uskutečnili sami žáci…
Ten výčet by mohl pokračovat, byla totiž navržena systematická podpora sociálních pedagogů v třídních kolektivech a mělo být dáno více času školním metodikům prevence pro práci s žáky, mělo dojít na jejich lepší ohodnocení…
Jsem přesvědčena, že kroky uskutečněné v letech 2016 a 2017 šly správným směrem. Ač ty naposledy jmenované někteří hloupí kariérní politici zablokovali a nakonec i zničili.
Projevila se nedůslednost a převaha politikaření. Ve výsledku: Skoro to vypadá, že jim byla šikana jedno. Jenže možná jen do té doby, než na ni sami narazí ve svém okolí. Do té doby, kdy zasáhne jejich děti.
Nejdůležitější je, abychom už nikdy šikanu ve školách nezlehčovali, netvářili se, že není, že je vše růžové. Abychom neupadli do hloupého modelu, že tam, kde škola se šikanou bojuje, kde ji přiznává a řeší, že to je důkaz toho, že jde navěky o školu či třídu špatnou, protože oni šikanu mají a ostatní ne.
Absolutně nejdůležitější: Musíme začít každý u sebe, nebýt lhostejný a zbabělý, pokud někdo potřebuje naši pomoc. Ani pak šikana samozřejmě nezmizí. Ale snad nebude mít sílu ničit nevratně životy dětí, žáků, učitelek a učitelů i rodičů.
