Nová podoba oddlužení se během pár dnů vydá z Poslanecké sněmovny do senátu. Je schválená, ale text je třeba upravit přesně podle toho, jak hlasování dopadlo. Je správná chvíle zhodnotit, jestli poslanci udělali dobrou práci.
Za mne ano i ne. Některé věci v závěrečné verzi jsou. Především jde o oddlužení seniorů a invalidů již během tří let a to bez stanovení hranice, jak velký díl dluhu musí splatit. I několik dalších věcí je dobrých – například to, že kdo podá insolvenční návrh, bude do procesu oddlužení vpuštěn. To zjednoduší administrační část insolvenčních řízení. Insolvenční řízení také nebude v podstatě brát ohled na tu část dluhu, která je více než dvojnásobkem původní jistiny.
Ale co se týká poklepávání se po ramenou, na to máme v parlamentu jiné odborníky, takže já se soustředím na chyby.
Pro mne první a největší – pokud někdo podstoupí oddlužení, pokud se pět let snaží splácet, z příjmu mu zůstává jenom zákonem stanovené minimum, všechno ostatní jde na splácení a náklady řízení (a jeho majetek byl zpeněžen a použit na umoření dluhu), tak na konci procesu podle verze pro Senát nemá jistotu odpuštění zbytku dluhu. Takovou jistotu mu dá splacení třiceti procent dluhu – ale to je stejná hranice, jakou jsme tady už měli. To nepovažuji za dobré. Dokonce naopak – je to velmi špatné.
Když jsme do tohoto zákona šli, cílem bylo udělat něco jako tlustou čáru za minulostí. Za dobou, kdy bylo naprosto legální udělat z dluhu pět nebo deseti tisíc korun sto tisíc. Kdy bylo legální pomocí rozhodčích doložek nedat dlužníkovi šanci na spravedlivé soudní řízení. Kdy nebyl problém udělat z jedné pohledávky tři a naúčtovat dlužníkovi další desítky tisíc nákladů, poplatků a odměn exekutorů. Kdy podivné smluvní pokuty napsané na osmnácté straně smlouvy pod čarou nejmenšími fonty na světě a ještě pokud možno neviditelným inkoustem znamenaly při první opožděné splátce zdvojnásobení nebo ztrojnásobení dluhu. Tak tohle všechno jsme chtěli nechat v minulosti.
Tak, jak je nyní novela postavena, to táhneme s sebou dál.
Druhá hodně špatná věc je, že jsme v podstatě stanovili minimální sumu „poctivé snahy“ splácet na zhruba 2300 korun. Kdo tuto sumu nedá dohromady, tomu zůstanou jeho dluhy do smrti. I to je špatný způsob. Spousta lidí má relativně malé dluhy, ale také příjmy, které jen minimálně převyšují sumu, kterou je jim podle zákona nutno ponechat. Tito lidé na tom v nové úpravě mohou být i hůře než v té stávající.
A konečně je tady celá hromádka menších a drobnějších problémů, ale nyní má smysl věnovat se těm hlavním.
Jaké jsou šance ještě věci změnit? Je zde Senát. Řada kolegů již ohlásila, že v Senátu budou lobbovat za podstatně modernější oddlužení, než jaké se podařilo prosadit ve sněmovně. Samozřejmě se k nim přidám. Vyspělé země mají lhůtu pro oddlužení od jednoho do pěti let a povětšinou jejich zákony neobsahují žádnou podmínku splacení (a již vůbec ne minimálně třiceti procent), jako zákon český. A přesto se netopí v morálním hazardu a finanční systém v pohodě funguje. Ani podmínka minimální splátky nemá smysl – jaký význam má neumožnit oddlužení někomu, kdo stejně tře bídu s nouzí, když všem je jasné, že tento člověk si tak akorát vezme svůj dluh do hrobu? Vytváříme jen fajn systém pro vymahače dluhů. Tu a tam něco zinkasují, zaplatí si náklady a odměnu, věřitel stejně nevidí ani korunu.
A pokud neuspějeme v Senátu, jsem rozhodnuta iniciovat další novelu insolvenčního zákona. Během krátké doby bychom měli implementovat evropskou směrnici, která bude obsahovat oddlužení pro živnostníky a malé podnikatele v tříleté lhůtě a bez podmínky minimální platby. To bude ideální příležitost, kdy už český parlament nebude moci uhnout a vymýšlet vlastní podivná řešení.
Každopádně snaha o to, abychom konečně měli pořádný zákon o oddlužení, nekončí. Zatím je to polotovar, výprava na půl cesty. Ale tu cestu je třeba prorazit až do konce a dostat půl milionu lidí plus jejich partnery a děti z dluhové pasti.
