O smrti byrokracie nestačí jenom snít

Byrokracie, papírování, razítka – to jsou „vrazi“ kvalitní školy, kvalitního vzdělávání. Jestli v něčem opravdu rozumím výtkám ředitelů všech stupňů škol, tak je to jejich zoufalství z nekonečné administrativy.

Nikoho nebaví vyplňovat obří excelovské tabulky a naprosto rozumím tomu, že když to ředitel dělá po desáté za jeden školní rok, nejraději by vraždil. Znám to. Na druhé straně, bez nějaké byrokracie se žádný systém neobejde. Potřebujeme znát řadu parametrů o tom, jak školy fungují. A také jak školství pracuje s veřejnými prostředky. U nich platí, že jejich využívání musí být pod soustavnou kontrolou.

V předchozích měsících se podařilo dotáhnout řadu reformních kroků ve školství. Povedlo se konečně prosadit více než deset let očekávané změny financování regionálního školství. Povedlo se (téměř) prosadit profesní podporu učitelů, tak zvaný kariérní řád, o které se diskuse vedly snad dvacet let. Navázali jsme na letošní rekordní rozpočet školství a ukotvili opakovaný růst školského rozpočtu pro následující tří roky. To umožní další zvýšení platů až na slíbenou úroveň 130 procent průměrné mzdy, což v cílovém roce 2020 bude znamenat zhruba 43 až 46 tisíc korun. Odpracováváme základní systémové chyby, které podemílaly celý školský systém.

Tyto věci jsou již buď hotové, nebo je čekají poslední kroky při jejich zavádění do praxe. Takže přišel čas se poprat s tou byrokracií.

Před pár dny jsem se radila s řediteli gymnázií na jejich setkání v Karlových Varech. A padl tam slib, který určitě stojí za zveřejnění, protože nemířil ani zdaleka jenom k nim. Předložím k veřejné diskusi velmi konkrétní plán na snížení administrativní zátěže.

 Pro mne je řešení byrokratického problému hlavním tématem příštích měsíců a oblastí, na kterou se vyplatí nyní soustředit největší pozornost. Je třeba minimalizovat dopady byrokracie na ředitele, zachovat v rozumné míře tu byrokracii, která pomáhá sledovat a kontrolovat veřejné prostředky, aby skutečně sloužily k vyšší kvalitě, nebo která sleduje výstupy vzdělávání. Tu je třeba zvládnout – konec konců i díky splacení dalšího z mnoha dluhů, které vůči školství máme (ono totiž ve skutečnosti platí, že zatím jenom a pouze splácíme tyto staré dluhy a „výpůjčky“ vynucené na úkor „peněženek“ učitelů i ostatních zaměstnanců škol). Tímto dluhem je personální zajištění a hlavně zaplacení nepedagogické práce ve školství. Nemůžeme dále od ředitelů a učitelů chtít, aby byli v jedné osobě Brouky Pytlíky a Ferdy Mravenci. Pokud požadujeme, aby učili a řídili po odborné stránce školství na sto procent, nemůžeme jim půlku či více jejich kapacity brát byrokracií - prací skrz naskrz nepedagogickou. Díky tomu, že do školství směřuje konečně více peněz, máme prostor na rozumné řešení hory papírů, která za posledních 15 let  zasypala naše školy.