Vyškrtnutí matematiky z povinných maturitních předmětů ještě ani neprošlo senátem a nepodepsal ho prezident a šiky bojovníků za nahlodávání jednotných závěrečných zkoušek už se zaměřily na dalšího nepřítele.
Na státní maturity jako takové.
Za mnoho a mnoho aktivistů to shrnul komentátor Aktuálně David Klimeš titulkem „Po povinné matematice nastal čas se rozloučit i s celou státní maturitou“. Ale samozřejmě navázal na průkopníka soukromého školství a zakladatele rozsáhlé sítě SCIO škol Ondřeje Šteffla. Ten namátkou v roce 2016 napsal, že „je na čase státní maturitu zrušit“.
Tak se na to podívejme trochu důkladněji.
První zajímavost je, že tyto hlasy zaznívají především z krajin soukromého školství. Jsou obaleny krásnými slovy jako diverzita či pestrost. A nutno připustit, že v řadě detailů mají ty hlasy dokonce i nespornou pravdu. Samozřejmě třeba roky bojujeme s tím si definovat, co vlastně od maturit chceme. Když maturity někdy za Rakouska-Uherska jako systém vznikaly, skládaly je možná dvě procenta obyvatel. Později pět procent, někdy v osmdesátých letech minulého století třicet nebo čtyřicet procent a tak dále. Těžko můžeme chtít, aby to byla pořád ta „stará dobrá maturita“, když ji naše zákony vyžadují jako kvalifikaci pro výkon množství povolání a konec konců i pro řadu živností. A jestli si dáváme jako úkol, aby maturity dosáhlo šedesát, sedmdesát nebo osmdesát procent obyvatel země, těžko můžeme zároveň chtít, aby to byla stejná zkouška, jako když ji skládalo pět procent z ročníku.
Ale já proti tomu postavím jiná čísla.
Hrubá neúspěšnost studentů u maturit je na soukromých školách podstatně vyšší než na školách veřejných nebo církevních. Podzim 2018 (tedy i s opakovacím termínem), Praha: Neúspěšnost studentů veřejných škol 13 procent, soukromých škol 25 procent, rozdíl 12 procentních bodů. Plzeňský kraj: 16/29, rozdíl 13 p.b., Liberecký kraj 17/23, rozdíl 6 p.b., Jihomoravský kraj: 15/33, rozdíl 18 p.b… A tak by se dalo pokračovat. S výjimkou Vysočiny a Jihočeského kraje to v principu všude vychází takto nějak podobně.
Můžeme mít proti jednotným státním maturitám všelicos, ale když nic jiného, tak alespoň nabízejí srovnání skutečné úrovně znalostí studentů prověřené zátěží. Zjevně to nevychází pro soukromé školství nijak dobře (a to ještě hůře by dopadlo, kdybych vytáhla čísla za školy církevní, protože ty jsou ve většině krajů úspěšnější (mnohdy podstatně) než školy veřejné. Tedy jejich náskok na soukromé školy dosahuje i zcela děsivých 25 procentních bodů (Jihomoravský kraj) či 24 p.b. (Ústecký kraj).
Já mám také ráda diverzitu a různorodost, ale nemyslím si, že by se jimi měla zakrývat špatná kvalita. A pokud státní maturita odhaluje tak enormní rozdíly, pochopitelně nám tím cosi podstatného říká. Proto se také nutně musíme podezřívavě dívat na touhu po zrušení jednotné maturity zaznívající právě ze strany soukromých středních škol. Nutně to totiž vzbuzuje otázku, jaká by byla neúspěšnost na těchto školách v případě, že by si školy připravovaly maturity podle svého každá zvlášť...
Zároveň bych chtěla říct ještě jednu věc.
Nejsem fanatický obdivovatel státních maturit. Ale pokud by měly být zrušeny jednotné maturity, to ať jsou rovnou zrušeny maturity jako takové a nahrazeny prostě dokončením posledního ročníku školy. Pak bychom alespoň museli udělat revizi zákonodárství a zjistili bychom, komu všemu jsme postupně předepsali pro výkon zaměstnání nebo živnosti maturitu. Což by bylo nesporně přínosné.
A co se týká přijímání na vysoké školy, zde by systém široce pojatých všeobecných testů mohl sloužit jako velmi vhodný způsob nejen pro poměření zájemců o studium, ale také zpětně jako způsob hodnocení středních škol. Tato anonymizovaná data by pak veřejnosti sdělovala, že studenti školy A tento test zvládají v průměru na třeba 75 procent, studenti školy B na 53 procenta.
Stále si nicméně myslím, že jednotná státní maturita smysl má. Raději bych ji viděla s matematikou, byla to dle mého strašná škoda ji zase z maturit vyhodit. Ale už se stalo. Nepochybuji o tom, že odpůrci státních maturit budou pod slogany „diverzita vpřed“ a podobnými pokračovat ve svých „reformních“ snahách. Pokud by někdy měli být úspěšní, což se zjevně může stát, pak to nejhorší pro veřejné rozpočty i pro české děti by bylo polovičaté řešení.
Protože pak by klidně mohly vznikat další a další hromady soukromých středních škol, které by ale nemusely splňovat v podstatě žádná kritéria kvality.
