Když premiér spí a prezident bdí…

Nechtěli jsme jen přihlížet dalšímu ohýbání ústavy. Proto konstruktivní řešení – návrh na nového ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Je to jiné řešení, než jsme chtěli, ale když premiér spí a prezident bdí…

Někomu se způsob vyřešení vládní krize může líbit, někomu se nelíbí. Ale i když mne zasypete přívalem mailů a zpráv na sítích, že mám vyjet na prezidenta a zařídit odchod ČSSD z vlády nebo že mám svoji stranu ve vládě držet za každou cenu, ať se tam nedostanou jiní, tato rozhodnutí se dělají společně – alespoň u nás, v sociální demokracii. Mohu slíbit jediné – poslouchám, pamatuji si a vaše názory tlumočím kolegům.

Snad to není tak málo na paní, která má tu čest být vaší poslankyní. Zvolili jste mě a myslím či doufám, že proto, jaký jsem člověk a že věříte, že nejsem ani potkan, ani krysa, ani zrádce, ani zbabělec, ani lenoch a že se nebojím složitých, těžkých nebo nepopulárních úkolů (takové existují v politice i v životě, znáte to). Pokud přijde čas udělat tvrdé a jednoznačné kroky, když třeba nebude v rozpočtu na sociální služby a péči o naše seniory nebo na školství a vzdělávání našich dětí, tak mi věřte, že ty kroky dělat budu.

Mluvím s lidmi, ať ve vlaku do Prahy, na výjezdech ve svém volebním Středočeském kraji, doma v Brně nebo na chalupě na Vysočině. Oslovují mě namátkou a například:

…prodavačky jízdenek, spolucestující, zemědělec, co přišel na pivko do své hospůdky, dobrovolný hasič, úspěšný živnostník, taky nakrknutí soustružníci z fabrik (to byste nevěřili, berou 160 Kč za hodinu hrubého po 40 letech praxe a to jsou prý tak vzácní a zahrnuti zlatem, jak se mně snaží namluvit zaměstnavatelské svazy ve sněmovně), samozřejmě také učitelky, učitelé i právníci, ale také policisté či třeba popelář…

Tuhle jeden skutečně nelenil, seskočil ze stupátka popelářského vozu a stihl ve třech větách takovou analýzu politické situace, že Šídlo, Mitrofanov i Ovčáček by zbledli závistí. Prostě chytrej chlap!

Jiný příběh. Peru si takhle na chalupě dětem prádlo a láteřím jako každá maminka nad skvrnami u pračky. S gumovými rukavicemi a vanischem v ruce. Tu slyším volání od plotu a dva muže, co mi přišli říci, že teda v televizi vystoupení dobrý, ale toho Miloše, toho ať už se tak nezastávám. A tak jsme vedli u plotu debatu o politice.

(Taky říkali, že jsem mladší, než vypadám v televizi. J Nebylo však jasné, zda jsou rádi. JJ To je jedno. Manžel rád je.)

Ale zpět k věci. Prostě: Co Čech, Moravan či Slezan, to názor.

Jedni po mně žádají setrvat ve vládě, kterou berou za svou, za každou cenu. Pro druhé jsem málo radikální a mám zakousnout Miloše a Andreje, jedno v jakém pořadí, nejlépe ale v přímém přenosu. První mi vyčítají, že se zastávám prezidenta a ať už s tím přestanu. Druzí zase, že premiér není geniální, ale furt nejlepší a lepší než ti odporní pravičáci.

Jak všem děkuji za možnost si pokecat a probrat politiku i běžné starosti, tak musím upozornit, že nejsem ani prezidentka ani premiérka. Dokonce ani ministryně, i když si toho někteří „odborníci na školství“ ještě nevšimli. Moje možnosti někde začínají, ale také někde končí. Já jsem Kateřina, díky vaší podpoře dočasná držitelka jednoho z 200 hlasů v Poslanecké sněmovně. Tím chci říci, že svět dokážu měnit pouze v rámci oné moci dané 1/200 síly české sněmovny. Snažím se toho využít, jak to jen jde. Na počátku obnovení nemocenské v prvních třech dnech nemoci pro zaměstnance byl můj poslanecký návrh. Stejně tak jsem prosadila vyšší ochranu seniorů a dětí před zadlužením a lichváři. A nekončím. Samozřejmě. Jenže zvládnu jen to, pro co dokážu sehnat dost hlasů kolegů. To není výmluva. To je konstatování.

Určitě hodně lidí od ústavní a vládní krize čekalo, že sociální demokracie ustoupí tlaku, nechá se vystrnadit, případně že nakonec vláda padne, možná kde kdo doufal v předčasné volby… Ale ČSSD dělá svoji práci tak, jak to chce Ústava. Když to není nezbytné, nerozbíjíme něco, co funguje – hlavně, když nikdo nedohlédne výsledku. Chápeme Ústavu jako pracovní smlouvu s občany. Víme, že tím nikdy nepotěšíme všechny, protože mnoho lidí má představy jiné. Ale snažíme se to dělat co nejlépe.

I když to někdy bolí, člověk musí být pořád ve střehu, protože premiér spí a prezident bdí a jeden nikdy neví, odkud přijde úder.