Na stolky poslanců směřuje návrh na přijetí zákona o referendu. Jakkoliv s řadou předkladatelů, kteří jej připravili, v jiných oblastech nesouhlasím, tento krok je správný a dobrý základ pro věcnou diskusi.
Co je na stávající verzi (sněmovní tisk 35, pro zájemce ZDE) dobré? Především jde o skutečné referendum (tedy možnost vyvolat hlasování o široké škále problémů). To je dobře, protože pokud máme mít tento prvek přímé demokracie, je potřeba, aby byl používán soustavně. Na druhé straně jsem přesvědčená, že přímá demokracie vyžaduje jistý trénink a pokud chceme závazné celostátní referendum, neměli bychom zapomínat na ta doposud svým vlivem omezená obecní a krajská.
Návrh dává prostor pro Ústavní soud pro posouzení ústavnosti kladené otázky, je vhodně strukturován z hlediska povinností prezidenta a má i potřebné pojistky proti nekonání ústavních činitelů, tedy proti možnému „torpédování“ konání či výsledku referenda. Potud v pořádku. Návrh se zjevně inspiruje již dříve podanými návrhy.
Ještě ale zbývá dost práce, aby výsledný zákon byl skutečně nástrojem pro občany jak přímo rozhodovat o některých věcech a nikoliv jenom potěmkiádou.
První připomínka se týká zpřísnění pravidel. Návrh dává iniciativě za vyhlášení referenda celé dva roky na sběr jednoho sta tisíc potřebných podpisů. Máme asi 8,5 milionu oprávněných voličů. Sto tisíc z nich je cirka 1,2 procenta. Považuji jednu nebo druhou hranici za příliš měkkou. Buď dejme od vyhlášení iniciativy do konce sběru podpisů kratší čas, nebo zvyšme potřebný počet podporovatelů. Neboť takto reálně hrozí, že na pořad referenda se budou dostávat i otázky veskrze okrajové nebo dílčí nepoutající výraznější zájem společnosti. Pokud si chceme brát příklady ze Švýcarska, tak to má asi 6 milionů oprávněných voličů a na sebrání 100 tisíc podpisů (necelých 1,7 procenta oprávněných voličů) je lhůta 18 měsíců. Jak vidno, podmínky jsou tvrdší. Pokud bychom chtěli držet „švýcarský vzor“, pak by bylo potřebné sebrat 150 tisíc podpisů za oněch 18 měsíců.
Druhá připomínka – návrh teoreticky umožňuje hlasování o konkrétním návrhu zákona, včetně ústavního, ani náznakem ale neupravuje bližší pravidla, rámec. Jistě, navrhovatelé předpokládají, že tyto náležitosti by řešil prováděcí zákon a případně vyhlášky, avšak to nepovažuji za dostatečné a určitá základní pravidla by chybět neměla. Začít se navíc musí i širším doplněním Ústavy, než jaké obsahuje stávající návrh. Poslanci musí u takto závažné změny vědět naprosto přesně, o čem hlasují. Nelze vypsat bianco šek nebo koupit „zajíce v pytli“. Nezapomínejme také, že pro schválení tohoto (ústavního) zákona potřebujeme i shodu se Senátem. Co nejlépe a také správně si rozumět, to jistě shodě prospěje.
Třetí připomínka. Navrhovatelem referenda může být podle poslaneckého návrhu i vláda. Avšak nejsou stanoveny podmínky, za jakých se to má stát. A popravdě vláda má své možnosti předkládat a prosazovat řešení i zákony. Člen vlády se jistě může stát představitelem lidové iniciativy za vyvolání referenda. Proč by omezená skupina patnácti občanů (ministrů) měla mít stejné právo, jako lidová iniciativa 100 nebo 150 tisíc občanů (neministrů)? A jestliže by vláda považovala návrhy iniciativy za vhodné, může využít svých možností a navrhnout vlastní verzi řešení parlamentu. Ostatně takovou možnost právě švýcarské právo řeší a to velmi úspěšně.
Čtvrtá připomínka. Občanské iniciativě a odpůrcům návrhu jsou rovně stanoveny hodiny ve vysílání veřejnoprávních médií (televize a rozhlas). Avšak zatímco iniciativu za referendum představuje Petiční výbor, což je jasné, kdo je ona „druhá strana“? Sněmovní tisk tuto věc nijak neřeší, což je nutné dopracovat a domyslet. Nehledě na to, že nepočítá ani s instrumenty v rovině oficiálních tištěných materiálů a oficiálních elektronických prostor (webových stránek) s rovným přístupem zastánců a odpůrců, které v zahraničí existují a v případě hlasování o konkrétních zákonech jsou součástí kampaně.
Považuji za velmi podstatné, aby se zákon o referendu stal skutečným tématem veřejné diskuse nejen v rovině ano – ne, ale abychom se dokázali shodnout na konkrétních ustanoveních. Protože by bylo skutečně nešťastné, aby se prvním lidovým hlasováním po přijetí zákona o referendu stal zákon, kterým se ruší zákon o referendu. Tím chci říci, že by bylo opravdu dobré mít širokou a velmi silnou podporu veřejnosti pro referendum jako ideu, ale také konkrétní zákon, na kterém se shodne nejen ústavní většina, ale který má také šanci se stát trvalou součástí našich životů a pomoci nám vyjadřovat a prosazovat úspěšně přímo své názory.
A s tím souvisí i poslední poznámka. Za nerozum považuji možnost, že by celostátní referendum mělo výsledek platný a závazný bez ohledu na účast. Ano, takto se vyhneme trpkým zkušenostem Slovenska, které pro platnost a závaznost referenda muselo slevovat z požadavku na účast lidí v něm – což je samo o sobě trochu políček referendu. Na druhé straně je to proti selskému rozumu, když pro platnost a o to více pro závaznost platí podmínky i v obecním a krajském referendu (jsou shodné, platnost 35 procent voličů, avšak závaznost výsledku až při souhlasu více než 50 procent zúčastněných voličů, což však musí být alespoň 25 procent všech zapsaných voličů). A to se v obecních i krajských referendech dozajista rozhoduje o věcech drobnějšího významu, než jaké budou na pořadu celostátního referenda.
Každopádně si přeji, aby se konečně podařilo shodu na celostátním referendu najít a umožnit nám všem přímé spojení s naším státem, vládou i zákonodárci.
P.S. Na mém facebookovém profilu (ZDE) běží dvě ankety - jedna se týká otázky referenda, druhá pak dalšího návrhu, který bude projednávat Poslanecká sněmovna a případně následně i Senát, totiž přímé volby starostů a hejtmanů. Budu vděčná za hlasování a případné podněty. Přeji všem pěkný den.
