Probíhá velmi důležitá schůze Poslanecké sněmovny. Důležité jsou samozřejmě všechny, ale tato skutečně hodně. Dojde k finálnímu hlasování o novele insolvenčního zákona.
Ta novela se nikoliv náhodou přezdívá „zákon o oddlužení“ či „o osobním bankrotu“. Kdo si uvědomuje, že v naší zemi je skoro jeden milion lidí s alespoň jednou exekucí, že se nezvládnuté zadlužení spolu s rodinnými příslušníky bolestně týká více než dvou milionů lidí a že z toho jsou stovky tisíc dětí, ten asi nemůže pochybovat o nutnosti takového zákona.
K původnímu vládnímu návrhu byla dlouhá a skutečně mnohdy ostrá diskuse. Na jedné straně je pravice, hlavně ODS a TOP 09. Jejich heslem je: Dluhy se musí platit.
Na straně druhé jsme například my, poslanci sociální demokracie. A tvrdíme, že z těch stovek tisíc dlužníků, kteří jsou mnohdy v naprosto neřešitelné situaci, protože úroky a pokuty rostou rychleji, než kolik vůbec stíhají splácet, se mnoho dostalo do své situace nevinně. Stali se oběťmi podomních obchodníků s podvodným zbožím, naletěli nečestným finančním skupinám a tak dále. Nyní už nikdo neumí odlišit, kdo si za svoje problémy může a kdo je v nich z nepozornosti nebo přímo chybou státu. Já v této souvislosti často používám případ slepce od narození, který splácí pokuty dopravnímu podniku narostlé obrovsky o náklady a to přes skutečnost, že…
…že měl jako invalida jízdné zdarma. Ale kdosi na jeho ukradenou občanku dostával pokutu za pokutou, soudní obsílky chodily na starou adresu a onoho pána našel až exekutor v době, kdy „dlužil“ desítky a desítky tisíc. Že je to absurdní? Jistě. Ale jak moc jiný je případ dvou důchodců s dluhem čtvrt milionu korun, který vznikl z nákupu nějakého harampádí, které vlastně ani nechtěli, kde smlouvu podepsali pod nátlakem a kde jim začaly naskakovat pokuty za pokutou?
V dluhové pasti je přímo či kvůli problémům partnera asi čtvrt milionu důchodců a tisíce invalidů. Pro ně chci prosadit rychlejší oddlužení. Tři roky by se pokusili splácet, co by se dalo. Pak jim bude zbytek odpuštěn. Já myslím, že to je fér. Mají po tom, co prožili, právo na trochu klidu a na nějaké východisko. A že věřitelé přijdou o peníze? Nu ano, ale to je podnikatelské riziko. Kdo půjčí dvěma staříkům dvacet tisíc s tím, že si brousí zuby na zvýšení dluhu o sankce a pokuty na sto nebo klidně i 200 tisíc korun, ten nechť také počítá s tím, že může „utřít nos“. Já kvůli takové finanční skupině ronit slzy nebudu.
Chci také, aby každý, kdo se poctivě pokusí pět let splácet, mohl (když dodrží zákon) na konci počítat s odpuštěním té části dluhu, kterou přes veškeré úsilí splatit nedokázal. Když nezabudujeme do systému „finální pojistku“ (úsilí = oddlužení), problém s předlužením významné části společnosti nevyřešíme. A zase – ano, někteří věřitelé na to doplatí. Ale je dost pravděpodobné, že toto pětileté oddlužovací martýrium budou podstupovat především ti dlužníci, od kterých stejně nikdo nemůže očekávat, že by dluh dokázali splatit. Vždyť významná část exekučních řízení sotva zaplatí náklady. Pokud je někdo tak hluboko v pasti, pak očekávat někdy v budoucnu vrácení dluhu není racionální. Věřitele to alespoň naučí nekalkulovat s lidskou bídou a neštěstím, naučí je to tomu, že i jejich „podnikání“ má svoje rizika. Zase říkám, že já si tedy slzy nechám na jiné příležitosti.
Třetí věc, na které mi zvláště záleží, je to, aby u lidí v insolvenčním řízení bylo přednostně zařazeno placení výživného jejich dětem. Děti nemohou za chyby rodičů a mají právo na alespoň základní zajištění svých potřeb. Ani tady necítím smutek nad tím, že se tak o něco sníží platby jiným věřitelům. Oni půjčovali pro zisk, tedy musí vědět, že to také může znamenat ztrátu. Děti se k tomu připletly bez jakékoliv vlastní viny. Netahejme je do světa dospělých.
K vládní verzi existují desítky pozměňovacích návrhů. Některé se snaží změny zastavit, nechat věřitelům jejich výsadní postavení. Některé se snaží situaci řešit. Já skutečně pevně doufám, že více hlasů dostanou ty druhé. A že co nejdříve budeme mít insolvenční zákon podobný, jako mají vyspělé země. Tedy takový, který umožní lidem oddlužení a další budoucí rozumný život.
Ke sto letům republiky by to byl dobrý dar nám všem.
