Není v této zemi zprofanovanějšího svátku, než je Svátek práce. Dostal od komunistického režimu tolik ran, že jiný by se nevzpamatoval.
Mávátka a tovární alegorické vozy, organizované průvody s povinnou účastí od škol až po domovy důchodců, to všechno nebylo to nejhorší. To podstatné se schovávalo vzadu: Práce jednotlivého člověka se stala pouhou součástkou v neosobním mechanismu „budování socialismu“ a lidé se přeměnili v „rezervoár pracovní síly“.
Nicméně Svátek práce přežil i tohle všechno. Teď se musí utkat s novými výzvami.
Jsou lidé, kteří vidí práci jen a pouze jako neosobni makroekonomickou a mikroekonomickou jednotku. Jako člověkohodinu, jako počet úkonů za časovou jednotku. Také by chtěli sahat do pytle „lidských zdrojů“ a vytáhnout si z něj podle potřeby součástku do svého soukolí, vložit ji do „systému“ a když ta součástka nebude funkční na sto procent, vzít ji, odložit do krabice „nepoužitelné“ a nahradit novou. Práci pro ně nevykonávají lidé, ale doslovně „pracovníci“. Postavy bez tváře, bez vlastního osudu.
Svátek práce je ale svátkem práce každého jednoho člověka, jeho práv, jeho možností, jeho unikátnosti, schopností a dovedností. Je také svátkem svobody pracujících (nejen zaměstnanců od strojů nebo horníků, ale stejně tak i manažerů či živnostníků, ale i podnikatelů, protože ti – ač si to mnoho lidí nemyslí – pracují a hodně pracují). Je svátkem práva nestát se pouhou součástkou v soukolí korporátu. Je svátkem mladých lidí a jejich práva studovat podle schopností a píle obor, který budou chtít. A především, to dneska možná nejvíce, je dnem, kdy je třeba si připomínat, že práce každého je důležitá. Neboť práce není (jenom) makroekonomický parametr. Je jedním z naplnění života.
Práce je (jakkoliv to může znít pateticky) součást lidského života, bez které život ztrácí smysl. Určitě je mnoho lidí, kteří pracují někde, kde je práce nebaví, je to otrava, nesnášejí svoji práci. Život je zavedl na nějakou křižovatku a tam přišlo špatné rozhodnutí. Důsledky toho rozhodnutí jsou frustrace, nuda, nechuť. Svátek práce je pro mne dnem, kdy je třeba si říkat: Naše společnost by měla být taková, aby umožnila co největšímu množství lidí dělat to, co je baví, v čem najdou smysl. Kde na konci pracovního dne budou mít pocit: Ano, dneska to byl dobrý den, udělal jsem pěkné věci, dohodnul jsem dobrou smlouvu…
Samozřejmě vím, je také mnoho lidí, kteří se práci vyhýbají, jak to jenom jde. Nejraději by nedělali nic. Je to jejich rozhodnutí a nesou si následky. Ekonomické, ale také lidské, vnitřní. Neumím si představit člověka, který se plácá od ničeho k ničemu a který na konci svých dní může říci: Odcházím v klidu, protože jsem prožil dobrý život. Budou mít spíše pocit, že jim ta desetiletí nějak utekla mezi prsty.
Svátek práce je pro mne svátkem lidské svobody, práva nebýt pouhou součástkou v mechanismu, ale prožít s prací tvůrčí život
