Všichni sledujeme, jak se vláda snaží nějak na poslední chvíli zkrotit sílící epidemii. O opatřeních skutečně není jasno a ty diskuse jsou obrovsky vypjaté. Což může být i pochopitelné.
Ovšem svědci zasedání kabinetu hovoří o nezvládnutých emocích, o odchodech účastníků z jednání „na čerstvý vzduch“ a vůbec popisují z vládního prostředí scény, které neukazují dělnou atmosféru. Co si z toho vezme občan? No asi si to nevyloží jako apel k jednotě, jako důkaz, že kabinet má situaci pevně v rukou. Konec konců normální myslící člověk si naopak řekne, že kdo nemá pod kontrolou vlastní emoce, nemůže mít logicky pod kontrolou vedení země.
Nicméně k tomu podstatnějšímu. Nebo přesněji nejpodstatnějšímu. Nejpodstatnějšímu, protože se to týká našich dětí.
Je jasné, že jsem dlouhodobě a soustavně mezi těmi, kdo požadovali vytvoření podmínek, za kterých by bylo rozumné a odpovědné více otevřít školy. Zároveň jsem vždycky požadovala, abychom soustavně pracovali na zlepšování distanční výuky, protože návrat všech dětí a studentů do škol byl vždy velmi nejistý a asi i vzdálený. A teď to platí dvojnásob. A konečně jsem spolu se zástupci učitelů i ředitelů i zaměstnavatelů a mnohými dalšími požadovala vytvoření (a zafinancování!!!) národního plánu, který by v následujících měsících a možná i letech měl pomoci našim dětem překonat fakt, že ztratily v tuto chvíli už prakticky jeden celý školní rok skutečné docházky do školy. (Těch požadavků bylo a je více, ale tyto jsou klíčové.)
S děsem v oku sledují, jak se cokoliv, ale skutečně naprosto cokoliv, co je potřeba rozhodnout, stává otázkou politickou a především zpolitizovanou, emotivní, vyhrocenou. Nerada bych, abychom z našich dětí dělali figurky v této hře a aby se školství stalo stejnou politickou arénou, jako jiné oblasti. Jenže jsme v předvolební kampani.
Což není dobře ani pro děti, ani pro totálně plné nemocnice.
Já chápu, že jsme po roce boje s virem národem deseti a půl milionu imunologů, vakcinologů, biologů a samozřejmě špičkových lékařů, nesporně i matematiků. Ale přece jen bych docela poprosila vládu (a v důsledku i opozici), jestli by alespoň to rozhodování o boji s virem ve školství (čili rozhodování o dětech) nebylo možné svěřit lidem, kteří mají v příslušných oborech skutečně vysokou kvalifikaci, zkušenosti, vědeckou kariéru a celkově by se o nich dalo říct, že jde o odborníky. Jestli by nebylo možné školství odpolitizovat.
Popravdě se mi nechce tak úplně svěřovat osudy našich dětí jen do rukou (některých) vládních představitelů, o jejichž zasedání úctyhodní lidé zpětně konstatují, že průběh není možné reprodukovat. A kteří jeden den chystají otevírání dalších ročníků škol a druhý den zavírání těch aktuálně otevřených. Tím v tuto chvíli neříkám, že jedno nebo druhé je špatně. Ale určitě je špatně, když pravá ruka neví, co dělá levá.
Nad tím si jako poslankyně těžko mohu 'mýt" ruce a tvářit se, že je všechno v pořádku.
V posledních hodinách byly nicméně domluveny kroky, které (zdá se) mají smysl – testování na pracovištích, povinné respirátory (jakkoliv tedy varianta dvě roušky člověka překvapí). K testování na pracovištích vyzývám na plénu sněmovny od podzimu. Jsem tedy jasně pro. Zřejmě také směřujeme k výraznému zpřísnění opatření. Což může být opravdu i to zavření dosud otevřených školek a částí škol.
Nedělejme z toho rozhodnutí politiku.
Pokud uzavření všech školských zařízení doporučí skuteční odborníci v oboru, samozřejmě to přijmu a měli bychom to přijmout všichni. Jsem přesvědčena, že naší povinností bylo vrhnout už od počátku epidemie 1000 procent úsilí a 1000 procent zdrojů k tomu, abychom udrželi naše školy otevřené (přitom školky, speciální školy a některá další zařízení byla otevřená takřka s nulovou centrální podporou i nulovými zdroji a ministerstvo školství odkazovalo na zřizovatele). Ale v tuto chvíli je situace tak vážná a my jsme tak špatně připravení udělat něco reálného a funkčního pro školy, že proti hlasu odborníků těžko postavit seriózní argument. Ostatně graf (publikoval ho Daniel Münich) mluví celkem jasně.
Věkové skupiny 6-7, 4-5 a 8-9 jsou v počtu nakažených vysoko nad ostatními věkovými skupinami a jsou i nad průměrem celé populace. Tyto věkové skupiny odpovídající otevřeným školkám a 1. a 2. třídám jsou z hlediska počtu nemocných akcelerátorem situace. Byla bych ráda, kdyby šlo takový vývoj ještě zastavit testováním při udržení provozu zařízení. Ale většina hlasů odborníků, které slyším, hovoří pro uzavření škol.
Jaké z toho plynou úkoly? Březen už nesmíme promarnit a je nutné zlepšit distanční výuku a pečlivě připravit návrat dětí do lavic. Je třeba dát odpovědi, které dlužíme deváťákům a maturantům k letošním přijímačkám a maturitám. To, co zatím jako opatření ohlásilo ministerstvo, je zcela nedostatečné.
V rovině obecné bychom se v březnu mohli zaměřit na to, abychom naslouchali hlasům a názorům odborníků, aby jejich hlasy a názory byly chápány (proboha – alespoň v tom školství!!!) jako klíčové, kterými se řídí rozhodování české vlády. A také kterým se řídí reakce české opozice na vládní rozhodnutí.
