Podle ministra Plagy byla stávka učitelů v minulém týdnu „debaklem odborů“. Nemám ten pocit. Šlo spíše o debakl ministra Plagy. O naprosto stejný debakl, jako bylo celé jeho vyjednávání rozpočtu na příští rok.
A jako bylo i celé jeho chování vůči učitelům ve spojení se stávkou.
Ale popořadě. Nejprve ten rozpočet.
Pokusím se v parlamentu s kolegy napravit, co půjde. Hledáme usilovně místa, kde ušetřit 4 nebo pět miliard korun a převést je do kapitoly školství. Což je přesně to, co měl požadovat dávno ministr – pokud by tedy dbal o svůj rezort. Velmi, skutečně velmi oceňuji, že se stejným cílem apelují na poslance také zaměstnavatelé. Poslechněte si ten paradox – zaměstnavatelé podporují odbory v jejich požadavcích! To už asi musí být situace hodně vážná, aby se to přihodilo.
K jednání o financování školství s odbory v době před stávkou.
Ministr nyní říká a podsouvá veřejnosti, že učitelé měli křičet dříve. Ale vždyť to byl právě on, kdo stále opakoval, že miliardy pro školství zajistí, vybojuje, že budou. U platů opakoval zvýšení o patnáct procent – deset do tarifů a pět do nadtarifních složek. Vydržel s touto mantrou přes celé jaro, přes celé léto skoro až do začátku podzimu. Opakoval to i v parlamentu a je to ve stenografických záznamech. Pak najednou přišel s naprosto nepřijatelnými verzemi a když odbory začaly protestovat, odpověděl, že protestují pozdě! Což nyní opakuje dokola a po něm to papouškují další.
Faktem je, že odbory se chovaly slušně, že učitelé byli trpěliví a věřili tomu, co ministr říkal. Skutečně jedinou chybou odborů totiž bylo, že ministrovi důvěřovaly.
Naprostá podpásovka je, když pan ministr viní učitele z toho, že jim „jde jen o platy“.
Tady se hraje o celkový balíček peněz na školství. Platy jsou jeho podstatná součást, ale zdaleka nikoliv jediná.
Připodobním to takto. Průměr výdajů na školství v zemích OECD, tedy v nejvyspělejších zemích světa, je zhruba pět procent hrubého domácího produktu. Státy se špičkovým školstvím, které investují do svých dětí největší prostředky, jsou na úrovni mezi šesti a sedmi procenty HDP. My jsme na čtyřech procentech. Hrubý domácí produkt ČR dosáhne v roce 2020 úrovně kolem 5,58 bilionu korun. Pokud bychom chtěli dát na školství pět procent, znamenalo by to skoro 280 miliard. Jenže v reálu se dostaneme na sumu o nějakých 55 – 57 miliard nižší. Jinými slovy: Oproti tomu, co investují do budoucnosti národa ostatní (ale jen ti průměrní), zase zvýšíme celkové podfinancování školství o dalších skoro šedesát miliard korun. Ve srovnání se špičkou se bavme třeba o 100 – 120 miliardách korun.
To nejhorší, co ale ministr Plaga dělá, to je, jak staví rodiče proti učitelům. Jeho hra na to, že platy ve školství již vzrostly o desítky procent a že teď učitelé dostávají přidáno, jako nikdy dříve, je falešná. O co jde? Vlastně říká, že učitelé křičí a stávkují, i když jsou na tom lépe než ostatní.
Jak je to ve skutečnosti? Platy opravdu rostou, to jistě. Pokračuje proces, který se podařilo nastartovat za mé éry na úřadě. Jenže ten růst jenom o velmi málo předbíhá zvyšování průměrné mzdy. Ve skutečnosti je to ale pouhá valorizace plus něco málo navíc. Ještě ke všemu kdo ví, jaká čísla vlastně ministerstvo používá. Skoro bych řekla, že jak se to zrovna hodí. Už před časem (v březnu, to to ale letí!) jsem o záhadách odlišných údajů o platech napsala blog – najdete ho ZDE).
Takže když pan ministr občas pravdivě utrousí, že učitelské platy rostou, měl by zároveň říci po pravdě, že z toho růstu je jenom malá část skutečné dohánění a předhánění průměrných mezd v celé ekonomice, ale naprostá, drtivá většina toho růstu je v podstatě valorizace vůči zvyšování v ostatních profesích. Když tedy pan ministr přiznává, že učitelé se během krize a pár let poté dostali platově vzhledem ke vzdělání hluboko pod „zbytek světa“, měl by konečně přiznat, že se jeho osobním přičiněním s tímhle problémem nepovedlo udělat skoro nic.
Pokud má pan ministr pocit, že označovat stávku v minulém týdnu za „debakl odborů“ je dobrý nápad, a pokud zároveň hodlá pokračovat v tom, co dělá, například v pomlouvání učitelů a jejich zobrazování jako nenasytných lakomců, tak dosáhne jediného: Během pár týdnů či měsíců mu bude stávkovat kompletně celé školství. A ne za „deset do tarifů a dvě či tři procenta do nadtarifů“, ale za pět procent HDP pro děti, za celých a opakovaně slíbených „patnáct“ a za odstoupení ministra.
Pokusíme se mu v parlamentu „zachránit krk“ přeskupením peněz uvnitř rozpočtu a alespoň (velmi) částečným dofinancováním jeho resortu. Když se to povede, uděláme za něj práci, kterou měl odvést v dubnu, v květnu a v létě. Tak to je. A ani to nejdivočejší PR pana ministra na tom nic nezmění.
