Obelháváme přírodu kvůli našim snům?

Na nejmenované sociální síti se denodenně objevuje reklama na Gennet, která po mě a ostatních ženách žádá o darování vajíček.Krev bych šla darovat hned, kostní dřeň bych si kvůli bolestivosti možná chvíli rozmýšlela, ale o darování svého genetického materiálu jsem nikdy nepřemýšlela. Kdo by taky chtěl vychovávat někoho, kdo by byl zčásti jako já, že. Tenhle úděl si musím vyžrat já a budoucí otec, ale i přesto tato reklama neunikla mé pozornosti. Pod jakýmkoliv příspěvkem na internetu jsou dneska diskuze, a ty člověka přemýšlet už opravdu donutí...

Mateřství je krásná věc. Já sama ještě nemohu mluvit ze své vlastní zkušenosti, ale jelikož se pohybuji v prostředí žen, které jich mají více než dost, dovoluji si toto prohlášení vypustit z klávesnice. Být matkou je zkrátka tak trochu údělem žen, vždyť proto nás Bůh stvořil. Jenže občas se stane, že se toto poslání nepovede splnit.

Dřív tito lidé děti prostě neměli, nebo si nějaké adoptovali, ale v dnešní době je adopce až na posledním místě. Každý chce pečovat o své geny, ne ty cizí, pochybné. To je jasný. Současná věda přichází těmto tužbám na pomoc s možností vložit vaše vlastní geny do cizí ženy, která si za vás užije "nejkrásnější okamžik v životě ženy", který se v mých představách zatím podobá Texaskému masakru motorovou pilou. Po dlouhém čekání je tedy vaše dítě skutečně vaše a vy jste šťastní až do okamžiku, kdy děťátko ne a ne přestat brečet. Ale co ta žena, co jej porodila? 

Možná se právě nacházím na tenkém ledě, ale myslím si, že ženská děloha nerovná se inkubátor. Miminko, které se uvnitř vyvíjí vnímá ženin hlas, její pohyby, ji celou. Je s ní propojeno pupeční šňůrou a jsem si téměř jistá, že dokáže poznat, že ta žena, která si jej nechala odnosit, ač má její geny, není ta samá, která jej měla ve svém bříšku. A jak se pak cítí ta  žena - inkubátor? Nevěřím, že mít v sobě 9 měsíců dítě a pak jej v bolestech vytlačit a nikdy jej už nevidět je v pohodě. Z nějakého důvodu si myslím, že tento způsob reprodukce je traumatizující pro všechny aktéry.

Když nejsou naděje na dítě se zcela vlastním genetickým materiálem, přichází na řadu již zmíněný Gennet aneb supermarket genetického materiálu. Na jednu stranu mi to přijde skvělý, že každý, kdo samozřejmě má peníze, si to dítě může pořídit, a tentokrát i odrodit, čímž padají problémy s identifikací matky, ale pořád mi na tom něco nesedí. Jak jsem říkala na začátku, kdo by chtěl moje geny? Chci aby je někdo vlastnil a dal komukoliv?

Samozřejmě je to každého svobodná volba, jestli daruje sperma či vajíčko nebo ne, ale dle diskuze pod oním odkazem jsem došla k závěru že:

- Ženy, které vajíčko nedarují, ačkoliv jsou zdravé a každý měsíc jej nechávají nevyužité, jsou sobecké mrchy, které nechtějí jiným dopřát krásný pocit mateřství

- Ty, které mají pochybnosti o zdravotní nezávadnosti zákroku jsou též sobecké a hloupé

- Ty, které tento zákrok podstoupily a mají teď problémy jsou hloupé, protože šly na špatnou kliniku

-  Myšlenky na to, že to dítě bude skoro vaše a bude někde běhat po světě jsou opět sobecké

- Ačkoliv je na světě příliš mnoho dětí bez rodičů, nikdo nemá právo chtít po těch, kteří dítě chtějí a nemohou mít, aby si nějaké adoptovali. Adopce je až nejposlednější možnost. 

Jestliže jsem , podle vzorku společnosti na sociální síti, sobecká mrcha, protože nechci riskovat své zdraví a možnost mít vlastní dítě pro někoho jiného a adopce pro heterosexuální páry už skoro nepřipadá v úvahu, jak je tedy možné, že  současná "nesobecká "společnost má  ještě stále problém s myšlenkou povolení adopce homosexuálním párům? 

Možná tomu opět nerozumím, ale nebylo by lepší se zajímat o ty děti, které už jsou na světě než uměle vyrábět ty, které podle "Matky přírody" asi nemají být?