Surogace. To slovo jsem asi před třemi lety viděla v jedné povídce, která se zabývala pocity náhradní matky. V té době mi to téma bylo ale hodně cizí, prakticky jsem neměla představu, o co se jedná, a tak jsem jej s klidem zapomněla. Kdo by taky chtěl v 19ti řešit děti, že. Jenže z té povídky se nedávno stal román, z „nezajímavého“ tématu v mém okolí relativně aktuální a já mám teď v hlavě nasazeného pěkně velkého brouka. Zvlášť když se teď všude řeší opačný problém – co s narozenými „rozbitými“ jedinci? Jenže stávající populace je taky rozbitá – je už pomalu zázrak, když se nějaké dítě narodí...
děloha k pronájmu?K. Š.
Život je nefér. Denně se na klinikách potkávají dvě skupinky žen – ty, které utíkají zabít své právě počaté děti a ty, které by zabily, aby otěhotněly. Moderní doba nabízí jednoduché řešení – dát do zdravé plodné ženy oplodněné vajíčko té, které se nedaří jej donosit. Po devíti měsících dostane žena, pro níž byla surogace jedinou možností, jak mít vlastní dítě, své vysněné miminko do své náruče… A všichni žijí šťastně až do smrti. Jenže ono to v praxi tak jednoduchý není.
Předně se musím zamyslet nad tím, jaká žena je ochotná mít v sobě devět měsíců cizí dítě, a pak si užít několik hodin agonie a následně pár dní, možná i let psychických problémů? Člověka hned napadne, že z toho musí být sakra dobré peníze, vždyť pro peníze je člověk schopen snad všeho, ale není tomu tak. Náhradní matka má právo pouze na proplacení výdajů spojených s těhotenstvím a porodem.
Žádnou takovou ženu, která by se na nějaký čas stala živým inkubátorem, neznám. Nebo o tom alespoň nevím, ale představuji si, že se musí jednat o ženy alternativní, živé, milující, obětavé, toužící pomáhat druhým, vnímající svou ženskost jako dar. Takové ty divoženky, které tancují v lese a čerpají sílu z přírody. Legálně se to ale oficiálně smí jen v příbuzenské linii, ale přiznám se, že mi to přijde ještě divnější než když se „to“ dá do cizí ženy. Vlastně je to celý divný, i když je fajn, že má takhle právo na dítě každý. (I když si někdy říkám, že příroda musí mít důvod, proč to někomu neumožní.)
Mater semper certa est. Nevím, kdo tohle moudro kdysi řekl, ale už nemá pravdu. Podle občanského zákoníku je totiž matkou ta, která dítě porodila. Při surogačním mateřství tedy vzniká smlouva matky biologické s tou náhradní – náhradní matka se musí dítěte po porodu vzdát, genetičtí rodiče si jej pak následně osvojí. Je to „ fair play“ – náhradní matka dostane fajn pocit, že někomu pomohla a neplodný pár svůj vytoužený plod lásky. Jenže vzhledem k tomu, že náhradní mateřství je (ne)legální, může dojít ke komplikacím, kdy si například náhradní matka dítě může nechat. Ženské tělo je po porodu na dítě naprogramované, smlouva nesmlouva. Společnost se bude na náhradní matku dívat skrz prsty tak jako tak. Vždyť jak může dát ta žena pryč dítě, které v ní rostlo devět měsíců/ Jak může upírat rodičům právo na jejich vlastní dítě?
Ač se snažím, nedokáži si utvořit nějaký jasný názor. Jediné co vím je, že já sama bych do toho nikdy nešla. Ani jako náhradní matka, ani jako ta, která ji k vlastnímu dítěti potřebuje. Otěhotnění, těhotenství, porod, vztah matky s dítětem – to všechno má být tak nějak přirozený a já věřím, že to, že máte dítě v břiše, vás ovlivní. Vy toho vetřelce ovlivníte. Bude znát vaší vůni, bude chtít vaše mléko, vaše teplo. Váš hlas. Jak se s tím všichni vyrovnají?
Možná jsem si měla raději zazpívat s Evou Pilarovou: „ Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst…“ a tento článek by ani nevznikl, ale to by byla škoda. Knížka O ženách a o lásce (JOTA 2014) totiž nabízí velmi poutavý příběh tří žen, kterým tento kontroverzní způsob náhradního mateřství pěkně zamotal život. Autorka, Edith Holá, velmi věrně vykreslila osud ženy, která pro štěstí druhé obětovala své rodinné, ženy, která žila celý život ve strachu a stresu, že nikdy nebude dokonalou matkou a také ženy, která se narodila díky utrpení obou dvou. Možná že někde takové ženy právě teď sedí v kanceláři u právníka a podepisují smlouvu o surogaci. Možná díky tomu prožijí šťastné životy, možná jim je to zničí a možná prožijí stejný příběh jako hrdinky tohoto románu. Jakou cenu má život? Je děloha k pronájmu něco, co bude brzy normálně nabízeno v inzerci? Kam nás to věda dostala?
