Máme příliš málo životního času na to, abychom prodlužovali něco, co nám přináší nespokojenost. Nikdy není pozdě změnit směr.
Často přemýšlím nad tím, co v životě určitě nechci. Pár věcí jsem se rozhodla vypsat do tohoto článku. Mě osobně nebaví kráčet předem určenou cestou a podle ověřených postupů. Když půjdeme podle ostatních, dojdeme jen tam, kde už někdo před námi byl. A to je potom docela nuda. Mám představy o svých životních cílech, ale často a ráda měním cesty k nim. Vždy když si uvědomím, že jsem zabloudila do slepé ulice, snažím se okamžitě a rychle vyběhnout ven a hledám cestu jinou. Myslím, že máme příliš málo životního času na to, abychom prodlužovali něco, co nám přináší nespokojenost. Nikdy není pozdě uznat, že to není správně a změnit směr.
1. Děsím se života ve stereotypu
To je takový ten stejný scénář, který se bude opakovat každý den. Ten ohraný film, jehož součástí bude stání na jednom místě a nulová potřeba posouvat se dopředu.
2. Děsím se stereotypního a prázdného vztahu
Vztahu, ve kterém bych snad setrvávala jen proto, abych nějaký vztah měla (díky nechci). Proč vlastně lidé do zbláznění „hledají vztah“ nebo setrvávají ve vztahu, který nefunguje? Když známe sami sebe a jsme silná osobnost, nepotřebujeme si něco dokazovat, vynucovat si zájem, někoho neustále stíhat. Kdo by chtěl mít ve vztahu někoho, kdo se nemá rád? Buďme ve vztazích, protože chceme a ten druhý chce a je to „ to ono“ ne proto, že z nějakého důvodu potřebujeme. Jen prostě proto, že je nám spolu dobře a nehledáme za tím nic jiného.
3. Děsím se toho, že budu mít práci, která mě nebude bavit
Ne určitě nechci práci, ve které budu počítat minuty do konce pracovní doby a při vkročení do ní budu mít nutkání otočit se na patě a utíkat zpátky domů.
4. Děsím se toho, že nebudu mít kolem sebe lidi, které mám ráda
Mám ráda lidi, kteří mě inspirují a kopou dopředu. Lidi, v jejichž přítomnosti jsem to já a oni jsou oni. Tím mám na mysli to, že spolu jsme bez rolí, bez vzorců chování, bez pocitu nepříjemného tlaku. Myslím si, že je dobré obklopovat se lidmi, kteří nás podporují. Nevymlouvají nám naše rozhodnutí. Nepoučují. Poskytnou své názory, cenné rady, ale nesnaží se nás násilím ovlivňovat, či nám podrážet nohy. Nechají nás se rozhodnout a pak respektují a podporují cestu, po které jsme se rozhodli vydat. Vědí, že to není jejich cesta, ale naše.
5. Děsím se toho, že neprozkoumám svět a lidi v něm
Často mám přání, aby měl den o pár hodin navíc, týden o pár dní navíc a život co nejvíc let, které budu moc využít k tomu abych toho prozkoumala co nejvíc. Bohužel nezbývá nic víc, než se smířit se 24 hodinami. Ono to ve finále nikdy v ničem není o kvantitě, ale o kvalitě.
6. Hlavně se děsím se toho, že nebudu žít naplno
Foto k článku a perexu:http://www.rebeccalader.com/beach-comber/
