Jsme v Austrálii. Žijeme si náš sen. Místo srnek tu přes silnici hopsají klokani. Místo vlaštovek nám na balkóně řvou papoušci (střílet do nich z praku nestačí).
Skončily Vánoce a já si otírám pusu od cukru z vanilkových rohlíčků. Ani na druhém konci světa se mi to přecpávání nevyhnulo. Trošku jsem si během tohoto období zalenošila, i když trochu nechtěně. Australský trh práce přes Vánoce prostě spí a já vyčkávám na leden. Sprint za stálou prací místo nárazovek, v Melbourne pořád neskončil a v pár okamžicích si člověk připadá zahnán do kouta. Vstávejte Ozíci, já jsem tady! Přijdu si jako citrón, který Austrálie mačká… ještě trochu víc. Docela dost jsem se propadala se do zoufalství, ale dneska jsem na to přišla. Ono nás to tady asi musí fakt pořádně zmáčknout, aby to vymačkalo to nejlepší, co v nás je. Aby přišly nápady, o kterých se nám ani nesnilo. Kdyby nám někdo naservíroval stálý job hned od začátku, neměli bychom takovou potřebu něco měnit. Komfortní zóna se tomu tuším říká a kvůli ní tady nejsme. Prásknout do stolu a rozjet vlastní business. Docela se k tomu už schyluje.
Přesto všechno, jsme v Austrálii. Žijeme si náš sen. Místo srnek tu přes silnici hopsají klokani. Místo vlaštovek nám na balkóně řvou papoušci (střílet do nich z praku nestačí). Jeden ptákoblb létá vřískat přesně v 5 ráno pod naše okno v ložnici, už si z toho udělal každodenní rituál. Nikdy se tomu nepřestanu divit, to prostě holce z malé vesnice u Prahy nejde. Je to tu sakra super, vyběhneme z domu a za 3 minuty můžeme být v oceánu, dát si BBQ na pláži při západu slunce, můžeme usínat při šumění vln, které se rozbíjejí o útesy. Je to zkušenost a zážitek jako blázen. Pamatuji si, jak jsem seděla v Praze v kanceláři, zasněně koukala na tapetu počítače s pláží, venku začínala být zima a já se těšila na novou životní kapitolu. Bože, ať už tam jsme! Neměnila bych, je mi při téhle vzpomínce moc pěkně a vím, že jsme udělali správnou věc. Jsme tu!
Tak si nás pěkně vymačkej, Austrálie! … my si z toho potom uděláme hodně dobrou citronádu ?
